Je tomu něco málo přes rok, co britská Labouristická strana (Labour Party) získala v parlamentních volbách výraznou většinu. Vedl ji a dosud vede bývalý právník spcializující se na lidská práva Keir Starmer, který vyhrál souboj o místo předsedy strany s levicovým programem. Dolní sněmovna má 650 křesel a aby měla strana většinu, musí jich získat alespoň 326. Ve volbách v roce 2024 získali labouristé 411 křesel. Tento impozantní volební úspěch však zakryl dvě zásadní skutečnosti: zaprvé, Labouristická strana obdržela jen 33,7 % hlasů, takže dvě třetiny voličů hlasovaly pro někoho jiného. A zadruhé, Keir Starmer ještě před volbami vycouval z mnoha politik, ke kterým se dříve hlásil. A nutno dodat, že po převzetí moci se vzdal ještě mnohem více původně deklarovaných cílů. Starmer také v bezprecedentním kroku vyloučil svého předchůdce Jeremy Corbyna. Jeho vyhození vedlo k masovému odchodu aktivistů a členů strany. Starmer a strana přetvořená k jeho obrazu začala okamžitě ztrácet popularitu: čtyři roky se distancovala od návrhů a politik, které byly u veřejnosti populární a které měly jasně sociálnědemokratický charakter — a ani nepředkládala žádnou zásadní alternativu.
Minulý týden se konaly doplňovací volby do samosprávného velšského Seneddu (Velšský parlament – pozn. překl.) v Cardiffu. Caerphilly je bývalá průmyslová a uhelná oblast v srdci tzv. velšských údolí. Labouristé zde dominovali 100 let. Volit labouristy zde bylo zakořeněné stejně jako uhelný prach, který po generace ulpíval na tvářích a rukou místních horníků. Ale minulý týden podpora Labouristické strany zkolabovala — strana skončila až třetí za velšskými nacionalisty z Plaid Cymru a novou pravicově-nacionalistickou Reform UK vedenou Nigelem Faragem, který proslul vedením kampaně za odchod Británie z EU. Mezitím se podpora vlády propadla na rekordně nízkou úroveň, a to v mimořádně krátkém čase. Krize je tak velká, že mnozí členové strany věří, že tímto tempem už nebude za rok Keir Starmer premiérem. Jeho velkou zkouškou budou regionální volby ve Skotsku a Walesu v květnu 2026. Z kolabující podpory labouristů benefituje hlavně Reform UK, která se dlouhodobě drží na prvních místech celostátních průzkumů, a dále nacionalistické strany ve Skotsku a Walesu, poté i Zelení a liberální demokraté.
Starmerova Labouristická strana dokázala v pozoruhodně krátké době popudit prakticky každou část svého přirozeného elektorátu. Proměnila se z čitelné, sociálnědemokratické strany se socialistickými rysy za Jeremyho Corbyna na formaci, která se příliš neliší od jiných středopravých stran. V posledních průzkumech se pohybuje těsně pod 20 %, zatímco Reform UK je na hodnotách mezi 35–40 %. Farageova strana je klasickou poujadistickou organizací (poujadismus bylo v 50. letech francouzské, krajně pravicové odborové hnutí, převážně menších řemeslníků – pozn. překl.), opřenou o stále mobilnější samostatně výdělečně činné a nativistické vrstvy dělnické třídy. Podobně jako jiné pravicově populistické strany, které vyletěly vzhůru od Argentiny po Českou republiku, je Reform UK shora řízený projekt navazující na předchozí Farageovy volební platformy — UK Independence Party a Brexit Party.
To, co všechny tyto proudy spojuje v postindustriální, méně odborově organizované a nerovnější Británii, je hluboké přesvědčení, že politická třída „si jede po svém“, nehájí zájmy dělnické třídy a dává přednost přistěhovalcům a imigrantům. Není to poprvé, kdy pravicové populistické hnutí využívá rasovou kartu a rozdmýchává nenávist, aby odsunulo stranou zavedené levicové strany. Co je ale nové, je snadnost, s jakou se jim to daří — podpořená téměř úplným rozpadem levicové socialistické alternativy zakotvené na pracovištích a v odborech. Populistická pravice v Británii, stejně jako jinde v Evropě či Severní Americe, tlačí proti shnilým a otevřeným dveřím.
Krize zavedených pořádků a britského politického systému zrála již dlouho. Mnozí z nás předpovídali už před dvaceti lety, že kapitulace socialistických a sociálnědemokratických stran před neoliberalismem a jejich neschopnost zvrátit narůstající nerovnost v dobách, kdy měly moc (například po roce 1997 za Tonyho Blaira), nevyhnutelně povede k oživení krajní pravice. Chyběl jen charismatický lídr. Britští labouristé strávili poslední dvě dekády tím, že se zbavovali politických talentů a lidí, kteří by byli schopni tento nástup zastavit. A přestože další parlamentní volby budou až za čtyři roky, je těžké si představit, že by Labouristická strana dokázala dát dohromady lidi, program a politiku, která by dokázala tento kolos zastavit.
Ironií je, že strana, která se dnes ráda stylizuje do role ochránce dělnické třídy, je z velké části vedena majetnými absolventy soukromých škol s úzkými vazbami na bankéře a finanční sektor. Její politika je vágní, s výjimkou otázky deportací a zastavení migrace. A je ironií, že strana, která se tak ráda halí do britské vlajky — tak jako ostatní velké strany — zároveň představuje největší hrozbu pro samotnou existenci Spojeného království. Pro Farageovu stranu to ale v Anglii, kde žije většina populace a kde je většina volebních obvodů, nemusí příliš vadit. Taktické hlasování může postup krajní pravice zbrzdit, zvláště ve Skotsku a Walesu, spolu se silnějším výkonem třetích stran včetně Zelených a liberálních demokratů. Jeremy Corbyn a malá skupina nezávislých poslanců s mnoha podporovateli mimo parlament nyní zakládají novou socialistickou stranu, prozatím nazvanou Your Party. Je však obtížné si představit, jak by tato nová strana mohla znovu získat podporu tradiční dělnické třídy, která tradičně volila labouristy.
Hodně bude záviset také na vývoji v zahraničí. Zahraniční veřejnost je, stejně jako většina britských voličů, zhnusena neschopností vlády odsoudit izraelské genocidní útoky na Palestince, a další nervozitu vyvolávají nepředvídatelné a destabilizující kroky Donalda Trumpa. Obě tyto otázky jsou problémem i pro britskou krajní pravici, která se identifikuje s Trumpem i s Netanjahuovým Izraelem. Pokud se populistická agenda ve Spojených státech zadrhne, nebo pokud bude zřejmé, že Trump jedná jako diktátor, veřejné mínění se od pravice odkloní ještě výrazněji.
Nakonec platí, že problém Británie je stejný jako problém jiných západních zemí v současné době konfliktů a politického avanturismu. Levice je rozdělená a nedokázala přijít s populistickými, ale levicovými a socialistickými návrhy, které jí v minulosti pomohly a které by jí mohly pomoci znovu. To nás všechny nechává v pozici úzkostných diváků, opuštěných a odvržených starými politickými stranami, které jsme pomáhali budovat a které nyní vedou politické „lehkotonážní“ osobnosti a selhávající technokraté. Možná je čas vrátit se k základům — a možná není lepší místo, kde začít, než je hrob Karla Marxe na hřbitově v Highgate v Londýně; neboť „Filozofové svět jen různě vykládali. Jde však o to jej změnit.“
Napsal Mark Seddon pro Tribunu, přeložil Martin Brožek
Zdroj fotografie: The Independent
About The Author
