Svět i Evropa se mění dramatickou rychlostí. Bez nadsázky by se dalo konstatovat, že liberální uspořádání tak, jak jsme ho znali, dospělo do svého terminálního stádia. Tato situace přímo vybízí k formulaci nových přístupů, koncepcí a alternativ, které poskytnou východiska pro současné problémy. Konzervativní a národní pravice odpověď našla, a vzhledem k její rostoucí podpoře napříč kontinentem, úspěšně. Mají ale svoji alternativu připravenou socialisté a levice?
Rozštěp evropské levice a česká tradice
U evropské levice je patrný rozštěp na dvou liniích – radikální a reformistické; to dnes ale nepředstavuje hlavní problém pro spolupráci a spojenectví. V době postmoderny a bující politiky identit je patrnější rozdělení na liberální/progresivistickou a tradiční/konzervativní (tato pojmová klasifikace je sama o sobě problematičtější a obě strany by k ní měly výhrady, pro zjednodušení s ní ale budeme pracovat). Toto dělení se nám propisuje i geograficky, intelektuálové jako Perry Anderson či Domenico Losurdo v této souvislosti hovořili o východním a západním marxismu. Východní byl dle nich formován politickou praxí reálného socialismu, západní byl vystaven ztroskotání sociálních revolucí ve 20. století a triumfem kapitalismu. To samé, byť jinak, popisuje i koncept staré a nové levice.
Zatímco levice ve východní a postsocialistické Evropě si zachovala svůj „starý“ rustikálnější charakter, její voliči se nachází převážně na venkově, mezi neprivilegovanými vrstvami, je patriotičtější a sociálně konzervativnější, „nová“ levice v západní Evropě prošla opačným vývojem. Její základna je ve velkých městech, mezi dobře zaopatřenými vrstvami nebo menšinami, doma je na univerzitách, je kulturně liberální, kosmopolitní, subjektivistická a antinacionalistická. Nenajdeme větší rozdíl. Ano, toto dělení není dokonalé, na Západě i Východě najdeme strany obojího typu. Ve střední Evropě dochází k zajímavému střetu těchto dvou pojetí.
Česká historická tradice je do jisté míry unikátní – málokde v Evropě byla národní emancipace tak spjata se sociální. Češi jsou národ plebejců, samo národní obrození probíhalo zezdola a mělo i silný třídní náboj. Toto spojení dalo vzniknout i směru českého národního socialismu, který prezentovali lidé jako Václav Klofáč nebo Edvard Beneš. Právě tato trojkolejnost – komunisté, sociální demokraté a národní socialisté – je pro naší socialistickou tradici zásadní.
Odpověď levice na krizi liberalismu
Je evidentní nutností postavit k současnému společenskému uspořádání alternativu a je tragédií levice, že touto alternativou jsou dnes národní konzervativci. Je to ale tragédie, za kterou si v plné míře může sama. Právě západní proud opustil pracující třídu, naopak na ni ze všech stran útočí jako „tmáře“ a „nacionalisty“. Je tedy logické, že v situaci destrukce společenských vazeb a identit hledají lidé pouta solidarity a celky, se kterými se mohou identifikovat. Proud tradiční „staré“ levice si zachoval větší sepětí s tradicí a lidem, proto má navzdory značným selháním daleko větší šanci stát se nositelem změny.
Odpovědí levice nemůže být obhajoba současného pořádku, nemůže se postavit na stranu liberálních elit proti lidovým masám. Co má tedy dělat? Východiskem by mohlo být obnovení „staré levicové koalice“, o které hovoří francouzský filozof Jean-Claude Michéa. Tradiční levice totiž nestála jen na průmyslovém dělnictvu, ale také na venkovských vrstvách, řemeslnících, drobných živnostnících, malých zemědělcích, které spojoval určitý zdravý selský rozum, důraz na solidaritu, morální řád práce a odpor k amorálnímu kapitalismu i byrokratickému státu. Stará levice nebyla postavena na liberální individualistické morálce, ale na morální ekonomii lidových tříd – tedy na hodnotách jako spravedlnost, čest, rovnost a soudržnost.
To byla levice, která neodmítala „tradiční“ hodnoty, ale chtěla je demokratizovat. Podporovala například stabilitu rodiny, komunitu a kulturní zakořeněnost, ale zároveň bojovala proti vykořisťování a sociální nespravedlnosti. Zkrátka, odpovědí levice musí být alternativa, která předkládá program ekonomické demokratizace, ochrany pracujících a suverenity lidu. Tento program by byl přijatelný pro široké neprivilegované lidové vrstvy, od pracujících, přes důchodce až po mladé. Nutné je také resuscitovat velkou ideu socialismu – bez té je levice jen spolek kritických opravářů kapitalismu. Inspirativní pro nás mohou být příklady z jiných částí světa, za zamyšlení stojí i koncept socialismu 21. století.
Iliberální levice?
V situaci liberální hegemonie a liberálního tlaku na levici je tedy levicový iliberalismus přirozenou reakcí. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že je nutným stádiem vývoje – jinak socialisté ztratí svojí ideovou podstatu být zástupcem neprivilegovaných, nebo zcela zmizí. To neznamená rezignaci na levicové ideály, právě naopak – jde o strategii jejich naplnění v situaci pozdní hegemonie liberálního kapitalismu.
V situaci, kdy se rozkládají mezilidské vazby, útočí liberalismus na jakékoliv instituce (národ, rodina či stát), které brání nadnárodnímu kapitálu proniknout do všech oblastí společnosti. Zkrátka, kapitalismus, který už dávno není ve své produktivní fázi, přeměňuji všechny vztahy a vazby na zboží. Liberalismus je dnes především ideologií, která legitimizuje ekonomický individualismus, kulturní relativismus a nadřazenost elit. Mnozí obhajují spojení s liberalismem jako prostředek pokroku – ale jakého pokroku? Relativizace identit, rostoucí sociální deprivace či následný růst duševních poruch, to je pokrok? Ne, levice je a byla hnutím pozitivního pokroku. Musíme se řídit zdravým rozumem. Ne každá inovace, jakkoli je vydávána za pokrok, je skutečně prospěšná.
Chápat v tomto kontextu pojem iliberalismus (dle definice Marlene Laruelle – Illiberalism: The Conceptual Introduction) jako protiklad otevřené demokracie či hodnoty svobody by bylo chybné. Jako socialisté jsme měli v určitých obdobích při bojích za práva člověka společnou řeč, a je možné, že ji zase za čas nalezneme. Ale liberalismus ve své současné podobě, kdy sahá k antidemokratickým krokům, vykořisťuje člověka a pod rouškou „hodnot“ provádí imperialistické agrese, potřebuje vystavět alternativu. A tou alternativou by mělo být kvalitativně vyšší společenské uspořádání – socialismus. Inspirací nám může být z našich dějin Benešova „socializující demokracie“ a jím artikulovaná nutnost „býti i demokratem hospodářským“. Ne nadarmo se na začátku 20. století na Západě demokracie ztotožňovala se socialismem.
Ten je nutné kultivovat. Levici a socialistickému hnutí se musí vrátit odvaha, kterou měla a mělo na začátku minulého století – nesmíme se bát artikulovat odlišné koncepce, které vidí „za roh“. Je nutný, již zmíněný, socialismus pro 21. století (Heinz Dieterich a Latinská Amerika nám v tomto mohou být inspirací). Právě u lidí, jako byl Hugo Chávez nebo Evo Moráles můžeme vidět inspiraci. Nesmíme hlavně opakovat chyby minulosti, a to jak levice radikální, které skončily autoritářským byrokratickým socialismem, tak i té reformistické, které vyústily v kapitulaci vůči kapitálu a nástupu neoliberalismu.
Kdo je spojencem?
Zde přichází na řadu otázka pro tradiční a socialistickou levici – kdo je za dané situace spojencem? S kým se dá spolupracovat? Je zřejmé, že mnoho zástupců tzv. liberální, či nové, levice dá přednost obhajobě statu quo. Společenský tlak, tlak v jejich sociálních bublinách a hrozba ztráty společenského statutu, jakož i integrovanost do systému, jsou příliš velké. Liberální levice má sice vlastní etický étos, ale je strukturálně závislá na hegemonii, kterou nedokáže narušit, naopak k ní přispívá. Spolupracovat se dá s těmi, kteří jsou v první řadě socialisté a liberálové až v řadě druhé; zkrátka lidé, kteří nechtějí jen „lakovat kapitalismus na růžovo“. Pro to ale musí mít iliberální tradiční levice vybudované „gravitační pole“, které tyto lidi přitáhne bez nutnosti upatlaných kompromisů.
Je jasné, že ani s fašisty (tady ovšem pozor, ne každý, koho liberálové označí za fašistu, jím opravdu je), ani s neoliberální a libertariánskou pravicí spolupracovat příliš nelze. Petr Drulák ve své koncepci „pravolevých kleští“ nastiňuje spolupráci s národně konzervativní pravicí. Ano, za určitých podmínek je toto taktické spojenectví možné, ovšem za předpokladu, že se jedná o „sociálně“ myslící pravici. Koneckonců, mnoho křesťansky myslících pravičáků má daleko sociálnější postoje než zástupci blairistické levice. Je ale důležité vidět podmíněnost této spolupráce – za pár let vyvstanou nové problémy, na kterých nebude shoda, liberální oligarchii může vystřídat oligarchie konzervativní atd. Nutno však pracovat na tom, aby z něho tradiční levice vyšla posílena. Aby se nestala užitečným idiotem cizí hegemonie – ale jejím skutečným překonáním.
Závěrem, uvědomujme si primát sociálních a ekonomických problémů, ale neopomíjejme současné kulturně-politické boje. Nevyjadřovat se ke kulturním otázkám je jako jet autem se třemi koly. A nejabsurdnější je, rozhádat se na abstraktních ideových konstrukcích, na které, vlivem této roztříštěnosti, ani nepřijde řada. Ale na to jsme my na levici mistři…
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
