Karl Renner – muž, který stál u zrodu první i druhé Rakouské republiky. Jeden z největších státníků 20. století středoevropského prostoru, který postupně vystřídal funkci ministerského předsedy, předsedy parlamentu a nakonec se stal spolkovým prezidentem. Novodobé rakouské dějiny si lze jen stěží představit bez tohoto politika, který svůj život však zasvětil tomu, co se dnes už trošku zdá být na druhé koleji – totiž socialismu. Je to možná právě socialistické směřování, jež dalo mírně zapomenout na tuto osobnost, ale zároveň ji činí výjimečnou. Dějiny postmonarchického a posthabsburského státu jsou totiž pevně spojeny s tímto celoživotním socialistou. Kým byla první hlava druhé Rakouské republiky?
Karl Renner se narodil v roce 1870 na Moravě v malé vesnici Dolní Dunajovice, v tehdejší Předlitavské části Rakouska – Uherska, do velmi početné, ale také chudé rodiny. Už po maturitě místo „sounáležitosti s císařským trůnem“ pociťoval náklonnost k hnutí za práva pracujících. Za vysokoškolských studií se pustil do studia Marxe, Lassalleho, a dostává se k časopisu Die Neue Zeit, který rediguje Karl Kautsky. Už v té době vstoupil do tehdy krátce etablované socialistické strany (SPÖ). Píše práce spojující jeho socialistické přesvědčení a právní sociologii, v níž se projeví jeho odborný zájem.
Radikální naladění přerůstá v přímé politické nasazení, když je roku 1907, po zavedení všeobecného volebního práva v monarchii, zvolen do Říšského sněmu. Přizpůsobuje se politickému prostředí a připojuje se k pravému křídlu své levicové strany. Vede spory s Friedrichem Adlerem a především s Ottou Baurem kolem otázek socialistického patriotismu, role státu či chápání demokracie. Avšak nutno uznat, že tento pragmatismus mu umožnil dosáhnout výrazného politického úspěchu – stal se vůbec prvním kancléřem Rakouské republiky, která povstala na troskách habsburského soustátí.
Rakousko bylo po 1. světové válce a zániku podunajské říše v katastrofálním stavu, mnozí lidé nevěřili, že by po ztrátě českého průmyslu a maďarského zemědělství mohl být ten okleštěný pozůstatek životaschopný. Později to publicista Hellmut Andics vyjádřil obratem “stát, který nikdo nechtěl.” Renner jako první ministerský předseda dokázal “postavit Rakousko na nohy”, vypořádat se s hlavními problémy a je vzpomínán jako rakouský zástupce na konferenci v Saint – Germain, která umožnila existenci samostatné republiky, což paradoxně nesl sám Renner nelibě, neboť byl nakloněn ideji spojeného Rakouska a Německa.
Po porážce socialistů ve volbách po roce 1920 se z premiérského křesla vrátil opět do nitra hnutí mezi své stranické soudruhy, a to nejen jako propagandista, ale jako znalec hospodářství; nejen jako teoretik, který dal hluboký význam spotřebitelským družstvům, ale též jako praktik, jenž postavil družstva na pevné základy. Korunováním jeho úsilí byla Dělnická banka, jejímž byl prvním prezidentem. V této době dosahuje vrcholu jeho literární činnost a vytváří své nejvlivnější práce, např. Ekonomika jako celek a socializace.
Je značně obtížné vystopovat jednotící linku v jeho politickém přesvědčení, Rennerovy názory byly nestálé a proměnlivé, ale podle autora Rennerovy biografie, profesora historie Siegfrieda Naska, vždy spatřoval svůj úkol v tom, “odstranit utrpení lidí, dát jim chléb, dát jim práci a zajistit lidem zdravotní péči” a to skrze silný stát a hospodářskou politiku. V roce 1930 se stává SPÖ opět nejsilnější stranou v parlamentu, což však představuje Pyrrhovo vítězství, neboť zrádná ruka fašismu už pomalu klepe na dveře. Stává se předsedou Národní rady, ale záhy se stahuje do vnitřního exilu, který mu před austrofašistickým a následně nacistickým poměrům v Rakousku poskytne město Gloggnitz .
Rennerovo působení v Gloggnitz (město si oblíbil už v době monarchie, neboť za tento okrsek byl poprvé zvolen zákonodárcem) je částečně zahalen tajemstvím. Není jasné, jestli přímo odsuzoval nacistický anšlus Rakouska; jisté zdroje uvádějí, že obsazení země dokonce zpočátku vítal či minimálně mu nekladl odpor (možná ve snaze uchránit obyvatelstvo a předejít násilnostem). Nově se mluví také o jeho antisemitismu. Během tohoto latentního období mimo jiné skládá básně, ke konci války ho vyhledají Sověti a nabízejí mu vedení prozatimní rakouské vlády pod sovětským patronátem. Renner nabídku přijímá.
Vrchol a zároveň i závěr jeho dlouhé a bohaté kariéry přichází, když je dne 20. prosince 1945 Federálním shromážděním jednomyslně zvolen spolkovým prezidentem. O pět let později, na Silvestra roku 1950 umírá; již na Nový rok 1951 se v novinách Wiener Zeitung můžeme dočíst, že zemřel velký otec národa, bez něhož by moderní Rakousko bylo nemyslitelné. Naposledy k národu promluvil v předtočeném novoročním projevu odvysílaném po jeho skonu, kde zazněla jeho památná slova “My Rakušané se už nikdy více nenecháme utlačovat!”
About The Author
