Z anglického originálu politologa Vladimira Bortuna, publikovaného na serveru Jacobin, přeložil Jan Šťastný.
Trumpismus bývá mnohdy chápán jako osobní projekt bez srozumitelných kapitalistických zájmů. Je to však rovněž důsledek rozporů ve vládnoucí třídě a vzniku nového mocenského bloku, který sjednocuje vojensko-průmyslový komplex, kryptokapitál a surovinové exportéry.
Vzestup, pád a návrat Donalda Trumpa představuje jeden z nejvíce nejasných a silně studovaných momentů poslední dekády. Takřka žádný komentář nicméně nedokázal prohlédnout pod povrch. Hlavní pozornost je věnována Trumpově reakcionářské rétorice a personalistické politice. Prozíravější analytici dokáží jako kořeny jeho podpory mezi americkým dělnictvem identifikovat dlouhodobější procesy typu deindustrializace USA nebo korporatizace Demokratické strany. Ani tito pozorovatelé však nejdou dále. Dominantní narativ pak vnímá trumpismus jako revoluci nespokojených sociálních vrstev zespoda, tedy těch, které nechala na holičkách neoliberální globalizace. Ačkoliv je na tom zrnko pravdy (mnohdy bývá Trumpův dosah mezi pracujícími nadhodnocován), je tento obraz kompletní?
Přílišný důraz na voliče nám mnohdy zkresluje představu o politických stranách. Ty jsou mezitřídními aliancemi založenými na půdorysu voličských skupin, které ovšem samotní voliči nevedou. To je obzvláště patrné u Spojených států, kde je moc bohatých sponzorů velmi silná. Pokud vás, stejně jako mě, neuspokojí nekonečné statě o tom, jak Trump získal přízeň v oblasti tzv. rezavého pásu (část středozápadu a severovýchodu USA, vyznačující se v 50. až 80. letech minulého století voličskou podporou Demokratické strany – pozn. překl.) nebo Demokraty donedávna dominované hlasy pro menšiny, pak Vám kniha Rogue Elephant: How Republicans Went from the Party of Business to the Party of Chaos od Paula Heidemana jistě přijde vhod. Tato kniha se totiž zaměřuje na vztah mezi třídou a stranou, který se odehrává mimo volební plenty.
Nejednotní
Kniha Rogue Elephant svůj ústřední argument prezentuje velmi přímočaře. Trump ovládl, navzdory veškerým očekáváním, Republikánskou stranu ze dvou hlavních důvodů. Předně kvůli celé škále historických a institučních faktorů – hlavně velmi benevolentním pravidlům kolem politických darů. Americké strany totiž nejsou ani zdaleka tak centralizované a strukturované jako např. strany v evropských zemích. To umožňuje i solitérským kandidátům vzrůst a získat prominenci navzdory stranickému establishmentu, někdy dokonce v přímé konfrontaci s ním. V poválečném období tito kandidáti tlačili v GOP velmi tvrdě pravicovou politiku – jak ekonomicky, tak kulturně -, čímž otevřeli dveře trumpistickému projektu poslední dekády.
Zadruhé sice Republikáni stále zůstávají stranou byznysu, kapitalisté ve Spojených státech nicméně jen výjimečně mají organizovanou třídní soudržnost v boji za společné zájmy. Během těch několika výjimečných momentů, kdy se tak stalo, šlo pouze o opozici k rostoucí politické organizaci pracující třídy. Když je třídní jednota slabá na jedné straně, tak je slabá i na straně druhé – což představuje realitu Spojených států od nepaměti (alespoň ve srovnání s ostatními rozvinutými kapitalistickými státy).
Velkou výjimku však představují sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy se obrovské společnosti sjednotily proti odkazu rooseveltovského Nového údělu a plně podpořily neoliberální projekt Reaganovy administrativy. Tato jednota ale netrvala příliš dlouho a následovala ji etapa rostoucího napětí mezi jednotlivými skupinami kapitalistů. Karl Marx nenazval kapitalisty “skupinou válčících bratrů” bezdůvodně, přesto pouze hrstka levicových analýz zkouší vnímat rozpory uvnitř samotné kapitalistické třídy. Tím se Heideman odlišuje od většiny ostatních analytiků.
Pokud Vám první kapitoly někdy přijdou přeplněné detaily o mezistranických intrikách, jistě oceníte oddíly věnující se administrativám Billa Clintona a George W. Bushe. Zde autor předkládá konkrétní a velmi přesvědčivé důkazy o zásadním vlivu kapitálu na fungování státu. Je to přesně ten typ důkazů, který marxistickým autorům chybí, když teoreticky analyzují kapitalistický stát. Neméně však chybí mainstreamovým politickým analytikům, kteří jej kompletně ignorují a svou pozornost upírají pouze na voličské tendence (čímž udržují iluzi pluralitní demokracie).
Vezměme si například neúspěch Clintonovy zdravotnické reformy. Ta zprvu získala podporu od zpracovatelského průmyslu, které znepokojovaly rostoucí náklady na zdraví zaměstnanců, a také podporu velkých pojišťoven, které jej chtěly využít k rozšíření své zákaznické základny. Tuto oporu však záhy ztratil, jakmile se plán začal zaobírat možností trvalé regulace cen na pojišťovací plány. Nebo můžeme zvážit případ Republikánského kongresmana Toma Tancreda, který se svého návrhu zdanit peníze, jež posílají imigranti do svých domovských zemí, vzdal po protestech ze strany bankéřů. Heideman dokáže tyto příklady vyskládat v konzistentní narativ vztahu mezi třídou kapitalistů a jejich politickou stranou ve Spojených státech. Rovněž nám objasňuje, jak rozpory v rámci této třídy ovlivňují politický boj a legislativní proces.
Ačkoliv se autor sám nevrhá do teoretických debat o státu, ve své knize dokáže silně vystihnout, jak kapitál dokáže stát strukturálně měnit skrze svou širokou ekonomickou přítomnost, ale zároveň jak jeho specifické frakce dokáží tlačit své parciální zájmy, často neslučitelné se zájmy zbytku kapitalistické třídy. V důsledku to může znamenat, že tzv. “relativní autonomie státu” od kapitálu bývá mnohdy přehnaná: jak nám Heidemanův hutný výčet dokazuje, i pokud hlavní strana kapitálu šla proti jeho všeobecnému zájmu, vždy to bylo z popudu některé z jeho frakcí. Za příklad můžeme vzít např. Clintonův impeachment. Většina amerických korporací zaujala postoj proti impeachmentu, nicméně výjimku tvořil tabákový průmysl, jež se svou masivní anticlintonovskou kampaní bránil regulacím, které na něj prezident chystal.
Trumpovi kapitalisté
Heidemanova kniha tak vysvětluje odklon Republikánů od zastupování sjednocených zájmů kapitalistické třídy. V posledních dvou kapitolách, které se zabývají vzestupem Trumpa a jeho první administrativou, se ovšem jeho analýza jednotlivých frakcí kapitálu, které bojují o GOP a skrze ní o aspekty státní moci, velice zužuje. Čtenář je vrácen zpět do povědomého prostředí, kde je Trump vykreslen jako nepředvídatelný politický podnikatel, který využil příležitosti nejednoty kapitalistické třídy a decentralizované strany. Vyjma napětí mezi exportně a importně orientovanými podniky ohledně zdanění dovozu tu nejsou vztahy mezi skupinami kapitalistů vůbec popsány.
Probíhá zde diskuze, jak mohou Trumpova politická rozhodnutí rezonovat u jednotlivých složek kapitálu (např. vybraných zpracovatelů). Nicméně mechanismy, které tento vztah zprostředkovávají a které jsou velmi dobře popsány v kapitolách o Bushovi a Clintonovi, ty zde chybí. Také by nebyla na škodu širší polemika o frakcích podporujících Demokraty a jejich zájmy, které skrze ně realizují.
Knižní podtitul naznačuje, že Republikánská strana, nesloužíc už zájmům amerického kapitálu, byla převzata chaotickým a personalistickým lídrem. Toto je však ukvapené a vychází ze stejných falešných stop, kterých se chytají mainstreamoví analytici, zaměňující trumpismus s osobou Trumpa samotného a vnímající mezistranický konflikt jako chaos. Trumpa opravdu může hnát pouhá snaha peněžně obohatit sebe a svou rodinu. Může taktéž postrádat vnitřně konzistentní ideologii a širší třídní projekt. Ale trumpismus přerůstá svůj symbol. Zahrnuje širokou koalici kapitalistů a frakcí z nižších tříd (jak maloburžoazní, tak pracující).
Mimo osobní postoje pana prezidenta má trumpismus díky tzv. Projektu 2025 (ultrakonzervativní iniciativa zaštítěná think-tankem Heritage Foundation – pozn. překl.) domácí i zahraniční agendu, která je v mnohém srozumitelnější a jednoznačnější, než většina ostatních administrativ v nedávné historii. Mnohé zdroje popisují, že v samotném jádře najdeme zástupce těžkého průmyslu (ocelárny a hliníkárny), těžařského průmyslu, soukromého kapitálu (spíše než veřejně obchodovatelné společnosti), kryptokapitalisty a rodící se techno-vojenský komplex (nahrazující vojensko-průmyslový komplex).
Poslední zmíněná frakce, která je sdružená kolem společností jako OpenAI a Palantir, představuje táhnoucí sílu projektu Trumpova hegemonistického projektu: autoritářského neoliberalismu v domácí politice a agresivního imperialismu v zahraničí – jde tedy spíše radikalizaci statu quo než jeho opuštění. Konkrétněji, Trumpův neo-imperialismus je zběsilým slonem v místnosti, k němuž se Heideman nikde nevyjadřuje. Amerikocentrický rámec je pochopitelný z mnoha důvodů, ale právě proto, že jsou Spojené státy hegemonem soudobé globální ekonomiky i světové politiky, jakýkoliv pokus o vysvětlení trumpismu zaměřující se výhradně na domácí politiku nebude dostatečný. Jsou jeho obchodní války pouhou snahou vyvolat chaos napříč celým světem, nebo tím sleduje zájem konkrétní kapitalistické frakce? Je výhled zvýšení vojenského rozpočtu o více než 50 % produktem personalistické politiky, či spíše vytouženým přáním konkrétní průmyslové skupiny – či dokonce několika konkrétních firem? Co třeba jestřábí výpravy za nerostnými surovinami, které dokazuje nejen nedávný útok na Venezuelu a výhružky ohledně Grónska, ale i podepsaná minerálová dohoda s Ukrajinou?
Samozřejmě, část tohoto vývoje byla patrná až po vydání této knihy, ale všechny politické cíle byly očividné už během Trumpova prvního mandátu, posléze čitelné v Projektu 2025 a následně ještě vyjádřené v zájmech nejbližších Trumpových sponzorů. Amerikocentrické zaměření této knihy lze rovněž vidět v absenci jakéhokoliv srovnání, které by poskytlo lepší představu o vztahu strany a třídy. Dalo by se např. podotknout, že fragmentace kapitálu je zodpovědná i za další úspěchy krajně pravicového populismu poslední dekády, např. Brexitu. Stejně jako trumpismus, i Brexit neuspěl pouze z důvodu chabé organizace třídy kapitalistů ve prospěch EU (jako v roce 1975, kdy naopak odbory správně odmítaly vstup do Evropského společenství). Ale velkou roli sehrály právě konfliktní zájmy kapitalistické třídy, jak názorně dokazují Marlène Benquetová a Théo Bourgeron ve své nedávné knize. Předně konflikt mezi tradičním, městsky orientovaným finančním kapitálem, který vydělával na přístupu k jednotnému trhu (banky, pojišťovny, penzijní fondy) a tzv. “alt-finanční” skupinou, pro něž nebyla EU dostatečně neoliberální a která v Brexitu viděla prospekt další deregulace (hedgeové fondy, soukromý kapitál, relativní investiční fondy).
Tento vnitrotřídní konflikt je stále ve hře, neboť vzestup Reform UK jako fakticky hlavní strany britské pravice je hojně financován kapitalistickými frakcemi podobnými Trumpovým mecenášům: fosilní lobby, soukromé hedgeové fondy a kryptokapitalisté. Heidemanova analýza ale postrádá podobných paralel.
Ve výsledku ve své ambiciózní snaze popsat jeden z nejvýraznějších politických vývojů současné etapy dosahuje kniha Rogue Elephant výrazného pokroku v posunutí pohledu směrem od voliče k celé třídě. Ačkoliv není konzistentně aplikovaný v celé knize, jedná se o cenný příklad empirického popisu vztahu mezi třídou a stranou, mezi základnou a nadstrukturou. Zároveň však nutno říci, že na plnohodnotný materialistický popis trumpismu, který by zmapoval a vysvětlil mezitřídní aliance spolu s jeho výrazným ekonomickým projektem a vnitřními rozpory, si ještě musíme počkat.
About The Author
