4. listopadu 2025 obletěla svět zpráva o smrti čtyřiaosmdesátiletého Dicka Cheneyho, který zemřel krátce předtím, v úzkém kruhu své rodiny. Bývalý americký viceprezident a jeden z hlavních ideologů neokonzervatismu pro 21. století dodnes zůstává, opravdu mírně řečeno, velmi kontroverzní osobností. Bez nadsázky bychom ho mohli označit za největšího nepotrestaného válečného zločince našeho století. Jsou však mrtvé i jeho myšlenky? A jsou zase tak vzdálené současné administrativě?
Dick Cheney se narodil 30. ledna 1941 v Nebrasce do dobře zajištěné rodiny. Svou kariéru začal, po vystudování prestižní soukromé univerzity Yale, spoluprací s republikánským kongresmanem Williamem Steigerem. Tehdy se i poprvé setkal se svým budoucím kolegou Donaldem Rumsfeldem a v době reorganizace Nixonovy a Fordovy administrativy dále stoupal po kariérním žebříčku, který vyvrcholil jeho jmenováním ředitelem kanceláře Fordova Bílého domu v roce 1975. Stal se vlivnou osobností republikánského establishmentu a získal řadu cenných kontaktů (například s ropným gigantem, společností Halliburton).
V administrativě Bushe staršího se dostal na vlivný post ministra obrany, z nějž koordinoval americké invaze do Panamy a Iráku (v rámci války v Zálivu). V této době se velmi dobře obeznámil s fungováním a rolí vojensko-průmyslového komplexu a jako jeho reprezentant dokázal pro svou politickou kariéru získat značné finance. Spolu s Bushem starším rovněž platil za jednoho z nejradikálnějších členů administrativy ve vztahu k vojenskému intervencionismu. Po nástupu Billa Clintona se přesunul do prostředí amerických korporátů, kde začal koncipovat vlastní vizi budoucí Ameriky – postavené na ochraně tradičních amerických hodnot a silné roli křesťanství. Jejich prosazování ale neomezoval pouze na USA – měly být šířeny do celého světa a jejich úspěšnou realizaci měl zajistit neregulovaný trh a kapitál nadnárodních korporací. Tak v roce 1997 vzniká PNAC (think-tank Projekt pro nové americké století) a s ním i ideologie neokonzervatismu.
Jakožto zkušený člověk se silnými kontakty na vládnoucí třídu v USA se prosadil jako volební dvojka George W. Bushe během prezidentských voleb 2000. V očích americké veřejnosti měl reprezentovat zkušenost a důstojnost v nové administrativě, ve skutečnosti šlo o koně hlavních sponzorů Republikánské strany. Jedním z hlavních donorů byl právě konglomerát Halliburton, jehož generálním ředitelem Cheney kdysi býval. Od začátku volebního období byl vliv těchto zájmových skupin značný, ale po 11. září vyvstala ideální příležitost, jak businessový a ideologický projekt neokonzervatismu realizovat.
Boj proti světovému terorismu měl všechno, co neokonzervativní propagandistická mašinérie potřebovala. Strach z terorismu a islamistického fundamentalismu v očích amerických občanů ospravedlnil invazi do Afghánistánu, nové kontrakty pro vojensko-průmyslový komplex i bezpečnostní opatření absurdních rozměrů. Americký petrodolar a korporátní zájmy byly navíc ohroženy rostoucí nezávislostí Blízkého východu a hrozbou oslabení amerického ekonomického modelu.
Afghánistán se však záhy ukázal být náročnější vojenskou kampaní, než se zpočátku zdálo. Těžko přístupné zásoby drahých kovů a opiová pole v rurálních oblastech nebyly tak lukrativní, jak se předpokládalo. Od roku 2003 začala podpora neokonzervativního programu postupně klesat – a bylo třeba nalézt nového vnějšího nepřítele, a to za každou cenu. Korporátní média ve spolupráci s NSA a americkou vládou proto na přelomu let 2002 a 2003 rozpoutala masivní dezinformační kampaň proti Iráku. Tvrdilo se, že Irák představuje hrozbu pro globální bezpečnost, vyvíjí jaderné zbraně a měl podíl na útocích z 11. září. Tento projekt byl Cheneym a Rumsfeldem cíleně navržen tak, aby znovu vyvolal atmosféru strachu z roku 2001. Společnost Halliburton navíc ztratila kontrakty na iráckou ropu, což ohrozilo její zahraniční divizi. Cheney tak dokázal propojit finanční zájem se záminkou pro agresivní válku – a cesta k invazi byla otevřena.
Americký vpád do Iráku v roce 2003 byl formálně ospravedlňován kolektivní bezpečností, jeho imperialistický charakter však rychle prohlédli mnozí evropští státníci, kteří účast na operaci odmítli a přispěli k odhalení její skutečné podstaty. Kolaps iráckého státu, násilná okupace a teror, který americká okupační vojska rozpoutala, sloužily výhradně zájmům Halliburtonu a korporátních donorů neokonzervativního hnutí. Jedním z prvních kroků nové vlády, vedené americkým diplomatem Bremerem, byla privatizace iráckého ropného průmyslu a návrat k obchodování výhradně v amerických dolarech. Rumsfeld navíc dokázal zbavit administrativu odpovědnosti za zločiny okupantů tím, že rozsáhlé operace svěřil žoldnéřům z Blackwateru, soukromé americké vojenské společnost (známé masakry civilistů v Iráku).
Bombardování Iráku, brutální sankce, útoky na civilní obyvatelstvo, mučení vězňů (povětšinou civilistů) v Abú Ghrajbu i následné střety s ozbrojenými skupinami vedly ke smrti více než jednoho milionu lidí. Krvavá stopa americké politiky se však neomezila jen na Irák a Afghánistán. Podpora invaze do Somálska a militarizace Evropy v rámci tzv. raketového štítu přispěly k hlubokému narušení mezinárodního mírového pořádku. Generál Wesley Clark tehdy otevřeně prohlásil, že původní plány zahrnovaly invaze do sedmi muslimských zemí – včetně Sýrie, Libye či Íránu.
S příchodem ekonomické krize, rozpadem iráckého i afghánského projektu, rozvráceným arabským světem a ochlazením vztahů s Ruskem se Cheney stal architektem jedné z nejdražších a nejméně úspěšných operací v americké historii. Jeho politika stála USA přibližně šest bilionů dolarů, podpora veřejnosti se propadla pod 20 % a republikánské šance ve volbách roku 2008 se rozplynuly. Cheney však svůj úkol splnil – Halliburton dosáhl rekordních zisků, hegemonie amerického kapitálu byla symbolicky potvrzena a společenské problémy ohrožující korporátní zájmy byly dočasně odsunuté.
Pokud bychom měli bilancovat život Dicka Cheneyho, je nutné dodat, že svých zločinů nikdy nelitoval. Neprojevil ani nejmenší lítost nad masakry a utrpením, které způsobil. Cheney byl nepotrestaný masový vrah a zločinec. Média samozřejmě jeho obraz žehlí – Česká televize ho označila za “velkého politika”, ale nesmíme zapomínat, co po sobě tento člověk zanechal. Jsou ale mrtvé i jeho myšlenky?
Dnes, kdy nová americká administrativa snaží získat kontrolu nad venezuelskou ropou a hovoří o válce s Venezuelou, intervenci v Mexiku či Nigérii, se znovu objevuje stejná mediální propaganda, která kdysi připravovala veřejnost na Irák. Rozdíl je snad jen v tom, že svět se mezitím změnil – veřejnost je poučenější a rostoucí multipolarita oslabuje neotřesitelnost americké moci. Je tak možné, že administrativa Donalda Trumpa, která se prezentuje jako mírová, nakonec pohřbí americkou dominanci stejným typem válek, na jejichž kritice vyrostla.
About The Author
