Žijeme v době, kdy se stupňuje napětí mezi Východem a Západem, přičemž dochází k postupné eskalaci možných ozbrojených konfliktů. Našim německým sousedům nedávno schválili tzv. povinnou vojenskou službu z potřeby a celková proválečná agitace vzrůstá do nebezpečných výšin. I náš prezident již vyjádřil svou podporu zavedení administrativních odvodů do armády. Vše zmíněné napomáhá tomu, že někteří lidé jsou nyní plně přesvědčeni o nutnosti bránit „svobodu a demokracii“ za každou cenu. Stálo by ale zamyslet se nad tím, jestli by takový názor sdíleli i ve chvíli, kdy by ve hře byl jejich vlastní život, a nejen životy nespočtu cizích nebožáků.
Filmový průmysl tímto nezůstává nedotčen – zdá se, že mír není in a roste zájem o díla jako nedávno vydaný seriál „Zobáci“ (aut. Andy Parker) nebo film „Válka“ (rež. Alex Garland, Ray Mendoza), která jsou vysoce propagandistická a militaristická. V takto nešťastné době bych tedy rád poukázal na jeden z mála filmů, který dle mého lze nazvat skutečně antimilitaristickým – „Jdi a dívej se“ režiséra Elema Klimovova, od jehož uvedení nedávno uběhly plné čtyři dekády.
Vyobrazení hrůzy
Film v roce 1985 vyhrál zlaté ocenění na 14. mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě a zapsal se do historie jako jeden ze světově nejproslulejších sovětských snímků. Ze SSSR sice nepochybně proudilo mnoho proválečných filmových děl oslavujících triumfy Rudé armády, a to hlavně v dobách stalinismu, např. slavný „Čapajev“ (rež. Sergej a Georgij Vasiljevovi) nebo „Pád Berlína“ (rež. Michail Čiaureli). Naopak pozdější válečná reflexe, reprezentovaná snímky „Jdi a dívej se“, „Osud člověka“ (rež. Sergej Bondarčuk) nebo „Jeřábi táhnou“ (rež. Michail Kalatozov) ukazuje, že v Sovětském svazu bylo možné natočit opravdu originální díla s ryze protiválečným poselstvím.
Málokterému americkému režiséru se podařilo vyobrazit hrůzy války tak realisticky, jako právě ruskému Klimovovi. Obecně totiž platí, že válečné filmy z Hollywoodu mají sice prostředky k vytvoření přesvědčivého válečného prostředí, velkých explozí a věrně vypadajících krvavých ran, avšak jsou určeny pro co možná nejširší publikum, a tak nechtějí diváka přílišně traumatizovat. Připomeňme si třeba „Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny“ (rež. Mel Gibson) nebo „Zachraňte vojína Ryana“ (rež. Steven Spielberg), které dokonce válku glorifikují.
Klimov se s tím ale nepáral – svými snímky vždy provokoval cenzory, i za cenu neuvedení do kin. Jeho film „Agónie – konec Rasputina“ dokonce seděl mnoho let zavřený v trezoru. „Jdi a dívej se“ byl snímek natolik drastický, že si jako jediný sovětský film vysloužil při uvedení do československých kin omezení 18+. Není se čemu divit – i má učitelka ruštiny mi povídala, že když na něm ve své době byla s kamarádkou v kině, obě po shlédnutí neměly slov. Mlčení bylo protrženo až výrokem zmíněné kamarádky, která se zapřísáhla, že s mou učitelkou už nikdy do kina nepůjde.
Mnoho samozvaných antimilitaristických filmů ze stejného období jako „Jdi a dívej se“ sice na první pohled vypovídají o hrůznosti války, přitom ji však vykreslují jako jakousi událost, na jejíž účast se může člověk připravit. Pokud se připraví, tím rozumějme dostatečně vytrénuje fyzicky i psychicky, pravděpodobnost přežití je vysoká. Ve skutečnosti je válka ale náhodná, chaotická, a přeživší mohou spíše než své průpravě vděčit za přežití hlavně štěstí. Příklady takových snímků by byly třeba „Olověná vesta“ (rež. Stanley Kubrick) nebo „Apokalypsa“ (rež. Francis Ford Coppola). I sám Coppola ostatně v jednom ze svých rozhovorů pro The Guardian v roce 2019 uvedl, že by protiválečný film „neměl obsahovat sekvence násilí, které inspirují chtíč po násilí“ a že „Apokalypsu“ za protiválečný film nepovažuje.
Klimovův realismus kontra bizarnost
Film sleduje čtrnáctiletého chlapce Fljoru, který se rozhodne přidat k partyzánům bojujícím s nacisty. Jeho dětské nadšení a naivita ale postupně vymizí. Jsou nahrazeny zděšením a uvědoměním, že válka je tou zdaleka nejhorší silou, kterou člověk dokáže vypustit na svět. Stejnou proměnou projde i Fljorova přítelkyně Glaša, která ze začátku vesele tancuje a stále se směje, ovšem po bombardování, boji o život a brutálním znásilnění nacisty jí na tváři zbývá jen tzv. „pohled jedné míle“.
I přes mé předchozí tvrzení o hluboké realističnosti filmu je nutné podotknout, že do něj Klimov vnesl i značnou míru bizarnosti. Ať už hovoříme o části, kdy Glaša mluví podivným způsobem přímo do kamery, o leckdy nelogickém jednání postav, nebo o závěrečné sekvenci, při níž Fljora střílí do portrétu Adolfa Hitlera – režisér se nebál experimentovat. Zdá se, že tyto experimenty fungovaly – film byl např. v časopise Sovětskij ekran čtenáři zvolen jako nejlepší snímek roku 1986. Jiným však experimentálnější forma přišla přehnaně výstřední a odpudivá. Stačí si přečíst – sice s velkým časovým odstupem napsané, ale přesto – četné recenze na serveru IMDb, odvolávající se na přílišnou expresivitu zobrazeného. Snímek je tedy cílen na užší sortu psychicky odolných, zvídavých diváků.
Tím podivnější z dnešního pohledu je, jak velkolepé a nákladné celé dílo bylo – filmaři ze socialistických zemí se sice museli vypořádávat s cenzurou (v době vydání filmu díky politice tzv. Glasnosti už tolik ne), ovšem nebyli svázáni nároky studií, jejichž hlavní motivací je vydělávání co největšího obnosu peněz zjednodušováním filmové formy a obsahu pro širší publikum. Ve východním bloku vznikalo ve své době více podobně nákladných projektů, které nebyly mainstreamové, např. od slavného režiséra Andreje Tarkovského.
Stará škola filmu
Snímek se hýbe poměrně pomalým tempem, což ale nijak neubírá na jeho záživnosti. Díky skvělým hereckým výkonům, zejména ze strany Alexeje Kravčenka (Fljora), je divák po celou dobu ponořen do příběhu způsobem, jako by vyobrazené události prožíval on sám. Film byl totiž točen chronologicky, aby Fljorova ztráta nevinnosti působila autentičtěji. Zde se opět hodí přirovnání ke kapitalistické produkci – moderní ruské válečné filmy, jako např. „Poslední hranice“ (rež. Vadim Šmejlov) nebo „Bitva o Sevastopol“ (rež. Sergej Mokrickij) odsýpají mnohem rychleji, s rychlejšími střihy, zvraty, častějšími výbuchy a střelbou – co je to ovšem platné, když se divák jen minimálně zajímá o přežití hlavní postavy.
Film dále vyčnívá z řady tím, že se narozdíl od mnohé současné produkce i přes mnoho příležitostí nikdy nezabývá primitivním nacionalismem. Místo toho svůj hledáček směřuje na varování před fašismem a jeho válkychtivou, brutální povahou. Bylo by lehké Fljoru obléct do kabátu nutné oběti, která díky svému vlasteneckému cítění hrdinsky bojovala za vlast. Něco takového by ale Klimov do filmu vložit nemohl – přece jen to byl díky svému křestnímu jménu Elem, složenému ze jmen Engels, Lenin a Marx, komunista a obligátní internacionalista de facto již od narození.
Dílo, které vás zasáhne
Snímek „Jdi a dívej se“ se za 40 let od svého vydání ocitl na mnoha seznamech nejlepších snímků všech dob, ať už v žebříčku filmového časopisu Empire Magazine nebo v anketě britského Sight & Sound. Jeho jméno je konstantně skloňováno v kontextu špičky světové kinematografie i takovými legendami filmové kritiky, jakou byl Američan Roger Ebert. Společně s dalšími perlami perejstrojkové sovětské produkce jako Jehla (rež. Rašid Nugmanov) nebo Assa (rež. Sergej Solovjov) se řadí mezi filmy, které se nebály ukázat věci v pravém světle. Proto jej i já musím všemi deseti doporučit těm čtenářům, kteří se cítí vyčerpáni tuctovou produkcí, sužující naše kina. „Jdi a dívej se“ vás má totiž na rozdíl od většiny filmů, na které si lze koupit lístky v Cinema City, šanci vytrhnout z pohodlí spokojené mysli, otisknout vám své poselství přímo do psyché a zůstat v paměti ještě pěkně dlouho.
About The Author
