V lednu tohoto roku oslavil sedmdesáté narozeniny sociolog, publicista a vysokoškolský pedagog Jan Keller. Tvůrčí záběr rodáka z Frýdku-Místku se napříč dekádami rozkročil od sociologické teorie, přes promýšlení vzestupu a pádu sociálního státu, až po témata civilizační, jako odpovědnost vůči přírodě či problematika masové migrace. Veškerá tato témata byla Kellerem zpracovávána s originalitou myslitele, jenž si vybudoval pověst znalého sociálního vědce i provokativního glosátora doby.
Jan Keller započal svou badatelskou dráhu studiemi souvisejícími s dobovými tématy. V předlistopadové sociologii bylo velmi rozšířeno bádání nad společenským rozměrem lidského jednání, což představovalo námět i pro rané Kellerovy práce. Již během tohoto období se u něj projevovala slabost pro francouzské sociologické prostředí, do něhož uvedl tuzemskou intelektuální veřejnost prací Současná francouzská sociologie z roku 1989, a z jehož pestrého repertoáru čerpal i v následujících desetiletích. Keller aspiroval v 80. letech na dráhu kariérního sociologa; nejspíše z tohoto důvodu se stal členem normalizační KSČ.
Po letech na adresu kritiků jeho vstupu do státostrany poznamenával s ironií sobě vlastní, že již tehdy se držel neoliberální zásady osobního zájmu nadevše, a proto ve svém činu neshledává morální problém.
Devadesátá a nultá léta přinesla Kellerovi řadu palčivých motivů, s nimiž považoval za nutné se vypořádat. Vznikající liberální demokracie vykazovala silný deficit zodpovědnosti u politiků, ale i nově se formujících majetných vrstev. Kellerova tvorba přenáší svůj akcent na kritiku společenských změn, jež se z prvotního nadšení pro nové směry a nevyzkoušená lákadla pomalu mění ve strukturální problémy transformace. Na počátku 90. let se Keller stává také kritikem bezhlavého konzumu, jehož důsledky pro environmentální kondici země mohou být fatální. Přirovnání formující se individualistické automobilové kultury k počátku regresu do období prvohor, kde se pustá a neobyvatelná krajina mísí s toxickými substancemi ve vzduchu, představuje jednu ze silných momentů Kellerovy kritické práce onoho období. Snaha o ekologický rozměr sociologie provází Kellera po celá devadesátá léta, přičemž je zdrojem apelativních spisů jako Až na dno blahobytu (1993) či Šok z ekologie (1996). Myšlenky o nutnosti udržitelného a racionálně řízeného světa z pera nestora polistopadové ekologie Josefa Vavrouška inspirovaly Kellera k jejich rozvinutí v knize Přemýšlení s Josefem Vavrouškem (1995).
Postupující společenské změny Kellera na počátku milénia vracejí k promýšlení výzev modernity. Po vzoru Ulricha Becka si klade otázku, jaká je perspektiva moderní a demokratické industriální společnosti po nástupu neoliberálních politik vynuceného šetření, osekávání sociálního státu a důrazu na deregulaci všeho a všude. Varuje před módními myšlenkami o přechodu k postindustriální societě, které nepředstavují ani tak kýžený a objektivními okolnostmi vyfutrovaný pokrok vpřed, ale spíše nicneříkající slovní fasádu, za níž se ukrývá právě nástup neoliberalismu v přísně ekonomickém i politickém slova smyslu. Tuto novou „rizikovou modernitu“ analyzuje nejen jako sociolog, nýbrž i jako veřejný intelektuál; zapojuje se do kulturní přílohy Salon deníku Právo a angažuje se také v debatě o americkém radaru v Brdech.
Angažovanost ve veřejných debatách se u Kellera stupňuje zejména v průběhu velké hospodářské krize a následné recese na přelomu nulté a první dekády, kdy českou vládu dvakrát po sobě sestavuje neoliberální pravice. Je kupříkladu hlasitým kritikem zamýšlených změn ve způsobu financování a spravování univerzit připravovaných Nečasovou vládou; stejně tak se zastává strukturálně postižených regionů a tamních pracujících (či nezaměstnaných), kteří vlivem destrukčních mechanismů (nejen) pravicových vlád ztrácejí v době krize základní jistoty a jsou mocnými poučováni o tom, že nejlepší cestou z jejich bídy je rekvalifikace na IT experty. Holistický rozměr krize je pro sociologa Kellera výzvou, kterak její zdánlivě jednotlivé momenty přinášet v souvislostech, a vůči hromadící se absurditě užívá snadně srozumitelnou ironizující glosu. To z něj vedle předního levicového sociologa učiní na stránkách deníku Právo také oblíbeného levicového publicistu.
Výsledkem této veřejně činné aktivity je jeho sblížení se Sociální demokracií a zvolení do Evropského parlamentu v roce 2014. Politické období Jana Kellera se poté překrývá s další českou, potažmo evropskou výzvou, jíž je uprchlická krize. Během ní se Keller rozejde s částí levicové veřejnosti; jeho náhled na krizi multikulturního přístupu v Evropě a poukazování na vyčerpanost solidárního potenciálu české společnosti po finanční krizi se nesetkává s pochopením.
Jan Keller svou tvorbu rozprostřel od fundovaných sborníků o dějinách sociologie až po originální závěry stran dobových a současných společenských hrozeb. Přičemž ani v letošním, pro něj jubilejním, roce nepřestává být produktivním, neboť v létě vydalo Sociologické nakladatelství jeho novou knihu Služby a služebníci mající pojednávat o paradoxu „společnosti služeb“, s níž se vrací i vrstva nejníže postavených, takzvaných sluhů a služek.
Jan Keller se narodil 23. ledna 1955.
Zdroj fotografie: Ostravská univerzita
About The Author
