Prázdné roky (1938 – 1978)
„Hitler byl dobrodruh, stejně jako Trockij, měli společné rysy. A pravičáci, Bucharin a Rykov, s nimi měli vazby. A samozřejmě i mnozí z vojenských vůdců. / Socialismus vyžaduje nesmírné úsilí. A to zahrnuje i oběti. V průběhu tohoto procesu byly učiněny chyby.“ Vjačeslav Michajlovič Molotov v rozhovorech mezi lety 1969 až 1986.
„Studenti se ptají: Byli Bucharin a ostatní špióny cizích států? Ani Bucharin, ani Rykov samozřejmě nebyli špióni ani teroristé.“ Člen ÚV KSSS Pjotr Postelov na národní konferenci historiků 22. prosince 1962.
Myšlenky nelze zastřelit. Jakmile jsou jednou zveřejněny, žijí svým vlastním životem. Bucharinův příběh tedy zákonitě nekončí momentem jeho smrti. Po zbývající roky Stalinovy vlády byl sice Bucharin znám pouze jako špión a zrádce, avšak situace se změnila s nástupem Nikity Chruščova.
Předně je třeba říct, že sovětská společnost se i nadále potýkala s problémy, které Bucharin teoreticky rozpracoval. Příkladem budiž její dvojtřídní charakter, jež se například promítl do Chruščovem plánovaného rozdělení oblastních a krajských stranických výborů strany na dvě sekce – průmyslovou a zemědělskou. A již předtím, na sklonku svého života, Stalin ve své brožuře Ekonomické problémy socialismu v SSSR vytvořil teoretický prostor pro opětovné využití tržních mechanismů. Právě aktuálnost Bucharinových myšlenek představuje důvod, proč neskončil zapomenut a proč nakonec vzniklo hnutí za jeho rehabilitaci.
Z jednadvaceti obžalovaných členů „bloku pravičáků a trockistů“ v tzv. třetím moskevském procesu unikli trestu smrti jen tři lidé. V průběhu Chruščovovy destalinizace bylo pak 7 obžalovaných posmrtně rehabilitováno. Bucharin ovšem mezi nimi nebyl. Chruščov měl později ve svém politickém důchodu vyjádřit lítost nad tím, že Bucharina nerehabilitoval. Zdůvodňoval to ovšem tím, že se v dané věci setkal s odporem z nečekaného úhlu – totiž od západních komunistických stran, konkrétně od Komunistické strany Francie a Velké Británie, jejíž předsedové ho upozornili, že další vysoce medializované odhalení Stalinových zločinů by mohlo poškodit jejich volební výsledky.
Každopádně, mezi lety 1956 až 1958 tajná stranická komise určila, že celá kauza neměla reálný základ. K veřejné rehabilitaci nedošlo, avšak po 20 letech v systému Gulag byla propuštěna Bucharinova vdova Anna Larina a mohla se znovu setkat se svým synem Jurijem, který byl odložen do dětského domova poté, co byla Bucharinova rodina sovětským státem takto zničena. Stejně tak byl propuštěn Bucharinův bratr Vladimir.
Roku 1961 si Annu Larinu předvolala ústřední kontrolní komise strany. Na jednání její členy pak Larina seznámila s Bucharinovým dopisem budoucí generaci stranických vůdců. Přesto k žádné oficiální rehabilitaci nedošlo. Bucharin aspoň již nebyl popisován jako zrádce a špion, nýbrž jen „anti-leninistický“ politik. S tím se ovšem Anna Larina nehodlala spokojit. Její kampaň pokračovala i za vlády Leonida Brežněva, kdy situace okolo procesu s „blokem pravičáků a trockistů“ nabyla přímo absurdních konotací.
Historicky první uzbecký generál Fayzulla Xoʻjayev, který byl spolu s Bucharinem popraven, byl za Chruščova rehabilitován a později i Brežněvem explicitně chválen jako soudruh, na něhož „vzpomínáme s vděčností a respektem“. Nikdo přitom neměl odvahu nahlas uznat nesmyslnost celé situace – Bucharinův údajný uzbecký spolukonspirátor byl plně rehabilitován, čímž kompletně padla celá kauza údajného „bloku pravičáků a trockistů,“ ovšem pokud šlo o Bucharina, trvalo Brežněvovo vedení de facto na jeho kriminální vině. Ještě v roce 1977 člen ústřední kontrolní stranické komise Klimov informoval Bucharinova syna: „Váš požadavek, aby byl Bucharin znovu přijat do strany…nemůže být uspokojen, jelikož trestní obvinění, na jejichž základě byl odsouzen, nebyla zrušena.“ Prázdno okolo Bucharina ovšem panovalo jen v Sovětském svazu, zatímco Západ a Čína tou dobou Bucharina znovuobjevovali.
Počátek nové vlny zájmu o Bucharina na Západě lze vystopovat k publikaci Alexandra Erlicha z roku 1960 Sovětská průmyslová debata, 1924 -1928. V roce 1968 pak úspěšně obhajuje na Kolumbijské univerzitě americký historik a politolog Stephen F. Cohen svoji dizertační práci o Bucharinovi, na jejížm základě pak v roce 1973 vydává knihu Bucharin a bolševická revoluce: politická biografie 1888 – 1938. Cohen v úvodu knihy popisuje svůj záměr: „Revidovat obvyklý výklad, který nahlíží na bolševickou revoluci po Leninovi především prizmatem rivality mezi Stalinem a Trockým“ a upřímně uvádí, že: „mnohé z toho, co následuje, bude naznačovat, že v polovině 20. let byli Bucharin … a jeho spojenci v bolševické politice a myšlení významnější než Trockij či trockismus. Stručně řečeno, bude to naznačovat, že pohled na Trockého ‚jako reprezentativní postavu předstalinského komunismu a předchůdce poststalinského komunismu‘ je vážným omylem.“
Cohen se tak automaticky stal terčem řady trockistů, kteří se na základě vybraných citátů od svého idolu pokoušeli vyvracet Cohenovou důkladně připravenou knihu. Těch pár intelektuálně upřímných trockistů, kteří si aspoň tu práci a seznámili se s Bucharinovým dílem (již zde uváděný Haynes či Richard B. Day), pak spíše upozorňovali na fakt, že ve 30. letech se Trockij v exilu přiblížil k Bucharinovým politickým pozicím. Kupříkladu v roce 1932 v textu pro svůj Bulletin opozice dochází Trockij pod tlakem zpráv o hladu a chaosu způsobeného kolektivizací k závěru: „Správná, ekonomicky racionální kolektivizace neměla vést k zavržení NEPu, nýbrž k postupné transformaci jeho metod,“ a v nepublikovaném textu z roku 1933 píše, že obnova sovětské společnosti vyžaduje tři složky: „státní plánování, trh a sovětskou demokracii,“ které „poskytnou ekonomice správné vedení v přechodném období.“ Na tomto lze demonstrovat, jak teoreticky napřed byl Bucharin – k formulaci těchto závěrů nepotřeboval, aby mu před očima proběhla obrovská lidská katastrofa.
Moshe Lewin – socialista původem z Polska, v roce 1974 publikoval knihu Politické podtexty v sovětských ekonomických debatách: Od Bucharina po moderní reformátory. V této knize nabízí zajímavou tezi ve vztahu k oběma opozičním frakcím v průběhu první poloviny 20. let: „Obě frakce se tak stále více přibližovaly k tomu, aby uvnitř strany plnily životně důležitou funkci debaty, kterou za jiných podmínek plní dvoustranický systém. Drama spočívalo v neschopnosti tuto skutečnost pochopit a přijmout takovou funkci jako legitimní princip stranické struktury. Namísto toho se na všech stranách prosazovalo lpění na pojetí monolitické strany. To napomohlo silám uvnitř strany, které směřovaly k její přeměně v jiný typ společenské organizace, v němž měla být jakákoli frakce brzy zlikvidována.“
Nabízí se i neméně provokativní myšlenka, zdali by se Stalin, žít déle, rovněž nezačal znovu přibližovat k bucharinistickým pozicím. V knize Ekonomické problémy socialismu v SSSR najdeme několik Bucharinových velmi základních myšlenek – uznání postupného budování socialismu (nikoliv skrz skoky) a pokračující produkci komodit. Nezdá se, že by někdo tuto variantu v odborné literatuře zatím podrobněji zkoumal.
Neméně zajímavý pohyb byl okolo Bucharinova odkazu v Čínské lidové republice. Od druhé poloviny 70. let nezadržitelně mocensky stoupal Teng Siao-pching, který mezi roky 1926 až 1927 studoval na moskevské Sunjatsenově univerzitě. Teng byl přímým svědkem implementace NEPu, ale nejen to – údajně se měl zúčastnit i minimálně jedné Bucharinovy přednášky, ačkoliv není bohužel známo, na jaké téma byla. O mnoho let později při své slavné jižní inspekční cestě Teng prohlásil: „Komunistický manifest a ABC komunismu jsou mými průvodci.“ Tengův známý slogan: „Obohacujte se!“ přímo odkazuje k Bucharinovi a i Tengovy úvahy o roli trhu odpovídají Bucharinově uvažování o NEPu: „Je nesprávné tvrdit, že tržní ekonomika existuje pouze v kapitalistické společnosti a že existuje jen „kapitalistická“ tržní ekonomika. Proč bychom nemohli rozvíjet tržní ekonomiku za socialismu? Rozvíjení tržní ekonomiky neznamená praktikování kapitalismu / Nemůžeme říci, že tržní ekonomika existuje pouze za kapitalismu. Tržní ekonomika byla v zárodečné podobě přítomna už ve feudální společnosti. Můžeme ji tedy bezpochyby rozvíjet i za socialismu.“
Zájem o Bucharina ovšem vznikal i organicky „zdola“ v rámci akademické komunity uvnitř takzvaných neibu publikací, tedy textům určeným nikoliv pro volnou distribuci, nýbrž pouze pro velmi omezený okruh čtenářů. Právě kvůli jejich charakteru je těžké určit, kdy přesně v Číně došlo k obnově zájmu o Bucharina, otevřenější debata začala každopádně až kolem roku 1980.
Časy
„Jestliže Teng Siao-pching udělal z Číny supervelmoc, tak Gorbačov udělal ze Sovětského svazu superžebráka.“ Miloslav Ransdorf na besedě s Klubem společenských věd, 24. listopadu 2011
V roce 1978 uplynulo 40 let od Bucharinovy popravy. Bucharinův syn Jurij proto napsal dopis Enrico Berlinguerovi, generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Itálie, s žádostí o podporu ve věci Bucharinovy rehabilitace. Dopis byl publikován a záhy se rozjela petiční kampaň s podporou komunistické strany Itálie, Španělska, Austrálie, Belgie, Francie a Velké Británie. Petici ovšem podpořili i někteří sociální demokraté a jiné významné levicové osobnosti. Ze známých signatářů stojí za zmínku například francouzská filozofka Simone de Beauvoir. V červnu roku 1980 pak uspořádal Gramsciho institut první mezinárodní konferenci zasvěcenou Bucharinovi, které se zúčastnili i akademici z Jugoslávie, Maďarska, Rumunska, Sovětského svazu a Číny.
V roce 1981 jsou v Číně publikovány Bucharinovy spisy a o rok později je publikován překlad Cohenovy biografie. Čínští akademici ovšem neměli ani tak zájem o Bucharinů život jako o jeho myšlenky a jejich možnou relevanci. Například v článku Znovu posoudit Bucharinovu teorii třídního boje v podmínkách diktatury proletariátu, napsaném v roce 1981 Xu Bohanem, je uvedeno, že Bucharin pokračoval v rozvíjení Leninových myšlenek, a že jeho teze o rozvoji socialismu skrze trh byla správná. Bohan uvádí, že Čína „musí mít silnou diktaturu proletariátu, aby bylo možné uskutečňovat správnou proletářskou politiku“, jelikož při využití trhu, jak upozorňoval Bucharin, třídní boj nemizí, ale je třeba jej vést jinými prostředky. O rok později je v Číně publikován sborník článků o Bucharinovi, kam přispívá i Su Šao-dže, tehdejší ředitel Institutu marxismu-leninismu a Mao Ce-tungovy myšlenky (jedna z výzkumných institucí při Čínské akademii sociálních věd, roku 2005 přejmenována na Marxistický výzkumný ústav – pozn. red.), který ČLR i zastupoval na již zmíněné mezinárodní konferenci o Bucharinovi.
Britský historik James White si ve svém obsáhlém článku z 90. let o čínském studiu Bucharina všímá velmi úzkého zaměření tehdejších textů – Bucharin nebyl posuzován v kontextu polemik své doby a mocenských zápasů. Čínští akademici studovali převážně jeho ekonomické myšlenky ve vztahu ke své současnosti, tedy k reformám v ČLR a ve vztahu k pokračujícímu hospodářskému úpadku Sovětského svazu.
Tento rozdíl ve zkoumání Bucharina má pak své závažné politické implikace. Západní akademici jako byl Cohen či Lewin vnímali Bucharina nejenom jako ekonomickou alternativu ke stalinismu, ale i jako alternativu politickou. Stavěli při tom na faktu, že Bucharin chránil a podporoval některé významné intelektuály Sovětského svazu (spisovatel Pasternak, básník Mandelštam) a na jeho pluralitním přístupu ke kultuře. Sovětský svaz pak začal v 80. letech znovuobjevovat Bucharina právě tímto západním prizmatem, oproti pragmatickému čínskému prizmatu zaměřeného hlavně na pole ekonomiky.
Sedmnáct měsíců poté, co Cohen vydal Bucharinovu biografii, jej kontaktoval Jurij Larin–Bucharin. To, co začalo jako jeden propašovaný dopis ze Sovětského svazu, se stalo základem pevného přátelství. Larin se pustil do překladu Cohenovy knihy a ta začátkem 80. let začala Sovětským svazem v nemnoha samizdatových kopií kolovat.
V roce 1983 v Kazani pak založila skupina komsomolců politický klub Nikolaje Ivanoviče Bucharina, ve kterém se studovala jeho díla. Skupinu vedl student historie na Kazaňské univerzitě a elektrikář ze závodů KamAZ Valerij Pišigin – pozdější podporovatel družstevničení a krátkodobě také poradce ruského prezidenta Jelcina. Členové klubu se v Moskvě setkali s Bucharinovým synem a vdovou, přičemž po tři roky udělovali Bucharinovu cenu. Založení klubu vyvolalo nemalý poprask, ovšem regionální výbor strany byl bezmocný, jelikož odpovědní představitelé strany v Kazani byli rovněž členy klubu.
Překlad Cohenovy knihy ze 70. let se nakonec dostal až na stůl tehdejšího generálního tajemníka Michaila Gorbačova, který zrovna hledal historické ospravedlnění pro svoji politiku přestavby. V roce 1988 tak definitivně skončil čtyři dekády trvající boj za Bucharinovu rehabilitaci. 5. února 1988 byla anulována všechna kriminální obvinění a o čtyři měsíce později byl Bucharin posmrtně znovu přijat do komunistické strany. V tom samém roce vychází jako série článků v časopise Znamya paměti Anny Lariny s názvem Na tohle nemůžu zapomenout a o rok později vychází tyto texty jako kniha v nákladu 650 000 výtisků.
Paměti vyvolaly silnou odezvu uvnitř společnosti, jak odhalují dopisy, které čtenáři zasílali redakci časopisu, a které byly později v knize otištěny. „Vzpomněl jsem si na ta strašná léta, kdy se lidé báli vyslovit jméno N. I. Bucharina nahlas. Jen v podobě nadávek bylo možné o něm mluvit. Ne všichni však té obludné lži uvěřili. Já jsem byl například po Dvacátém sjezdu strany přesvědčen, že dříve či později pravda zvítězí. A také se tak stalo. Nemohl jsem uvěřit, že přítel a Leninův spolubojovník mohl být nepřítelem.“ Psali nejen jednotlivci jako byli bývalí političtí vězni, váleční veteráni či dlouhodobí straníci, ale vyjadřovaly se i celé stranické organizace: „Jménem třiceti komunistů z naší stranické organizace vám srdečně děkujeme za vaši knihu Na tohle nemůžu zapomenout. Nedá se číst, aniž by člověka rozrušila, a z vašich pamětí jsme poznali, jak úžasným člověkem byl Nikolaj Ivanovič Bucharin. Přitom v minulosti bylo toto jméno zmiňováno jen ve spojení s „trockisty-bucharinovci.“
Vrchol bucharinovské renesance nastal v říjnu 1988, kdy uplynulo sto let od Bucharinova narození. Sovětský svaz zaplavil příval článků, knih, a dokonce i několik filmů a divadelních her s tématikou N. I. Bucharina. Historik Cohen se spřátelil s Gorbačovem a ten jej pozval v roce 1989 na moskevskou prvomájovou přehlídku. Vzhledem k tomuto všemu se dnes najdou mnozí, kteří střídavě obviňují Bucharina – či přímo jeho hlavního životopisce – z toho, že způsobili pád Sovětského svazu. Toto tvrzení samozřejmě ignoruje zcela odlišné dopady, jaké mělo čtení Bucharina v Číně, ale hlavně se jedná o bytostně nemarxistický názor, který ignoruje materiální realitu doby. Sovětský svaz byl v době přestavby silně oslaben dvěma faktory – nákladnou válkou v Afganistánu a poté i černobylskou havárií. Gorbačov se pak sice rétoricky v druhé polovině přestavby hlásil k Bucharinovi, avšak chaotický způsob, jakým prováděl své reformy v Bucharinově díle, žádnou reálnou oporu neměl.
Pád Sovětského svazu ukončil širší zájem o Bucharina a jeho myšlenky. Stephen F. Cohen k tomu v roce 1992 napsal: „Dokonce i na vrcholu jeho rehabilitace za Gorbačova pravicoví nacionalisté (podobně jako zatvrzelí straničtí neostalinisté) pobouřeně protestovali proti „bucharinovskému obrození“ jako proti kampani reformních komunistů a demokratů za westernizaci Ruska, a tedy za zničení nejlepších tradic národa a jeho zvláštního poslání. Na opačném konci politického spektra měli liberálové západního typu pravdu, když poukazovali na to, že Bucharin — zakladatel a obhájce diktatury jedné strany — nebyl demokratem; i oni proto litovali „euforie“ spojené s jeho rehabilitací.“ V novém politickém klimatu se Bucharin zkrátka nikomu nehodil. Přesto se Cohen pokusil využít situace a zjistit, jaký byl osud Bucharinových vězeňských spisů. Jak píše v předmluvě k Bucharinově novele Jak to všechno začalo: „Na radu ruského přítele jsem vytipoval člověka, který mohl mít jak pravomoc, tak ochotu pomoci. V červenci 1992, ironicky právě během zahajovacího zasedání soudního procesu s Komunistickou stranou, jsem si odchytil jednoho z Jelcinových nejbližších a nejvlivnějších spolupracovníků. Ačkoli to nebyl politik se sympatiemi k zakladatelům sovětského státu, znal Annu Larinu díky jejím bestsellerovým pamětem z roku 1988 a dojalo ho její přání dozvědět se o svém manželovi úplně vše. Tento člověk si zaslouží naši veřejnou vděčnost, ale stále se necítím oprávněn jej jmenovat, přestože už Jelcinův okruh opustil. Během několika minut jsem seděl v jeho vládní kanceláři, zatímco telefonoval správcům archivů, a během několika týdnů jsme měli v rukou fotokopie čtyř rukopisů. Brzy poté následovala další rozsáhlá zásilka souvisejících materiálů — těsně předtím, než se dveře onoho archivu opět zabouchly.“
Jak to všechno začalo je poslední spis, který Bucharin ve vězení začal psát, a je nedokončený. Před Cohenem stálo těžké rozhodnutí, jak se v překladu do angličtiny vypořádat s názvem knihy: „Záhadný je také název, který Bucharin rukopisu dal — Vremena, jehož ruský význam naznačuje nepřetržitý tok času propojující minulost, přítomnost a budoucnost. V sovětské marxistické představivosti byla revoluce roku 1917 jakýmsi uzlovým bodem mezi předchozími dějinami Ruska, probíhajícím vývojem a komunistickou budoucností. Při vyrovnávání se s Bucharinovým titulem nesu odpovědnost za překladatelskou volnost, jíž jsem se zde dopustil. Pokud by byl doslovně přeložen do angličtiny jako „Časy“, „Ty časy“, „Roční období“ či „Věky“, Vremena by ztratila svou působivost i prostou eleganci. Evokativní ekvivalenty — inspirované například vězeňskou básní „Řeka času“ nebo podobnými pasážemi v románu — postrádají politickou ostrost, kterou měl Bucharin na mysli. A tak jsem se po konzultacích zde i v Moskvě a po dlouhém váhání nejprve přiklonil k variantě „V oněch časech“, nakonec však k názvu „Jak to všechno začalo“. “
Ovšem Cohenem zvolený název zastírá právě onu cykličnost, která je klíčová, pakliže rozebíráme Bucharinův odkaz – i my se snažíme vytvořit jakýsi nexus mezi minulostí, současnou politickou situací a vizí budoucnosti. A nejsme ostatně v podobné situaci jako Bucharin? Naše vězení sice není z kamene a železa, je to vězení metaforické, vězení nemilosrdné a konkrétní „kapitalistické totality“ v marxovském smyslu, která překrucuje minulost a hanobí vznešené myšlenky rovnosti a sociální spravedlnosti. Řada z nás po všemožných politických porážkách bilancuje a ptá se, k čemu naše dosavadní snažení vedlo, když nás přivedlo právě do tohoto momentu. Je zapotřebí seriózní reflexe. Identifikovat chyby a vyvodit z nich patřičné teoretické i praktické závěry. Právě proto je dobré se ptát, jak to všechno skončilo?
Bucharinův příběh nám ukazuje, že historický vývoj má k nějaké jednoduché přímce směrem ke stále většímu pokroku hodně daleko. Historie se klikatí, někdy se vrací zpět a jindy zase provádí odvážné skoky vpřed. Pokud se podíváme na soudobé socialistické hnutí, vidíme, že nás trápí ty samé palčivé otázky, které trápily i Bucharina: kdy přichází revoluce a kdy evoluce? Jaký je vztah mezi trhem a plánem? Jak má vypadat diktatura proletariátu oproti diktatuře buržoazie? Bucharin může poskytovat vodítka, jak se s těmito palčivými otázkami našeho hnutí vypořádat.
Nikdy neexistovala žádná organizace, která by se systematicky Bucharinově studiu věnovala. V češtině o něm prakticky nenajdeme nic. Prvním logickým krokem by tak bylo přeložit jeho vybrané články a následně se pustit do překladů jeho nejdůležitějších knih. Poté začít podrobně zkoumat jeho teorie a aplikovat je na současnost. Minimálně v českém levicovém prostředí, které je již řadu let teoreticky neaktivní, by dané kroky mohly stimulovat tolik potřebnou změnu.
Zakončit takto obsáhlý text představuje obtížnou úlohu. To, co jsem se na předchozích a téměř závěrečných řádcích snažil vyjádřit, ovšem nejlépe vystihuje jeden Bucharinův citát z jeho knihy Politika a ekonomika přechodné fáze: „Autor by považoval své dílo za naplněné, kdyby ti, kdo započali obdobný myšlenkový směr, jej dovedli do konečné podoby…“
About The Author
