Leninův dědic (1921-1929)
„Bucharin je vždy vepředu, ale pořád se ohlíží přes rameno, aby se ujistil, že Lenin není daleko za ním.“ L. D. Trockij v soukromé poznámce učiněné roku 1921
„Se Stalinem proti Bucharinovi? Ano! S Bucharinem proti Stalinovi? Nikdy!“ L.D. Trockij z exilu v roce 1928
V letech 1921 až 1922 nebyl Bucharin příliš teoreticky činný, neboť mu příliš mnoho času zabírala praktická politika. Od roku 1919 byl členem Výkonného výboru Kominterny a také kandidátem na členství v Politbyru, kde sloužil jako „muž přes katastrofy“, který byl posílán prošetřovat nejrůznější palčivé stížnosti, jež lidé zasílali politbyru k vyřešení. Když byl Lenin dotázán, proč Bucharin nezastává žádnou státní funkci, suše odvětil, že strana potřebuje „alespoň jednoho člověka, jehož mozek není zatížen byrokratickými úchylkami.“ Bezpochyby nejdůležitější Bucharinovou pozicí byla šéfredaktorská úloha v deníku Pravda, kterou vykonával již od podzimu 1917 a díky níž mohl formovat debaty uvnitř strany a v rámci společnosti.
Jak se Leninovo zdraví zhoršovalo, Bucharin jej stále častěji navštěvoval. Podle historek se vždy snažil Lenina rozveselit svými atletickými kousky – tím, jak uměl chodit po rukou či jak rychle šplhal po stromech rostoucí v okolí Leninovi dači v Gorkách. V roce 1924 Lenin zemřel, načež se Bucharin stal plnohodnotným členem politbyra. První salvy mocenského boje Leninových pohrobků se pak odehrály v ideologické rovině. Každý z členů Politbyra, který se chtěl ucházet o vůdčí roli, musel dokázat, že je pokračovatelem Leninových myšlenek. Tři hlavní osobnosti tak onoho roku zplodily tři různé texty. Jako první zahájil boj Stalin vydáním O základech leninismu, což byl přepis jeho devíti přednášek pronesených na Sverdlově univerzitě pro stranické aktivisty. Následovala publikace Bucharinova projevu Lenin jako marxista a na podzim Trockého Lekce října. Určitě by do budoucna stálo za to všechna tři tato díla porovnat, zde se vzhledem k budoucímu vývoji omezíme jen na krátké srovnání prací Stalina a Bucharina.
Stalin v Základech leninismu silně spoléhá na rozsáhlý výběr Leninových citátů a na jejich bázi formuluje uzavřený ideologický systém. Zde jde naplno vidět, že Stalin nedokázal překonat své církevní vzdělání – byl schopen pouze vytvořit nový katechismus. Naproti tomu Bucharin v celém textu Lenina nikde necituje, maximálně jej parafrázuje. Oproti Stalinovi si dává větší práci vysvětlit, v čem přesně spočívala Leninova teoretická inovace Marxe a jak tato inovace byla způsobena novými podmínkami doby. Stejně jako se mění kapitalismus, mění se i marxistické myšlení. Zatímco Stalinův Lenin stojí na místě, je Bucharinův Lenin neustále v pohybu – celou závěrečnou část textu Bucharin věnuje problémům, které teprve čekají na vyřešení: „Při pouhém obecném přehledu problému nacházíme zhruba pět základních teoretických otázek, které Vladimir Iljič nastínil a které je pro nás nezbytné rozpracovat.“ Je to otázka tranzice k socialismu, která se vyznačuje organickým vývojem různých forem socialismu. Dále to je otázka kultury, respektive „otázka kombinace takzvané proletářské kultury s kulturou starou.“
Třetí otázka se týká nových forem socialismu. Bucharin tvrdí: „Revoluce v různých zemích má také své vlastní zvláštnosti, a stejně tak musí mít i výstavba socialismu nevyhnutelně své vlastní rysy. / Existuje také rozdíl v mezistupních formách, kterými vývoj socialismu prochází až do doby, kdy se promění v univerzální světový komunistický systém; ve skutečnosti tyto formy budou vykazovat mimořádné rozdíly.“ Bucharin zkrátka konstatuje, že není možné vyvážet systém sovětského Ruska za hranice státu. V jiných svých textech na rovinu konstatuje, že vzhledem k ekonomické a kulturní zaostalosti Ruska může být i socialismus v Rusku pouze „zaostalým socialismem.“
Čtvrtou otázku představuje potřeba analyzovat sovětskou společnost jako společnost, kde existují dvě třídy – dělníci a rolníci. Pátá otázka se týkala hrozby restaurace kapitalismu. Bucharin, na veřejnosti vždy optimistický, si ji nedovolil takto přímo položit a místo toho zvolil diplomatičtější formulaci: „Možnost, že nekulturní proletariát bude překonán kulturně vyspělejší buržoazií, která by nás mohla porazit silou svého kulturního vzdělání. / Toto nebezpečí je ztělesněno v rozporuplných tendencích našeho vývoje a v rozporuplné pozici dělnické třídy samotné, která se na jedné straně nachází na dně sociální pyramidy a na druhé straně stojí na vrcholu sociální pyramidy.“ Dělníci tvořili většinu uvnitř komunistické strany – v tomto období probíhala kampaň Leninského náboru, která do strany přilákala celkem na 600 tisíc lidí, z čehož víc jak dvě třetiny tvořili dělníci z továren. Komunistická strana řídila direktivně zemi, zároveň ale dělníci vykonávali námezdní práci uvnitř státních podniků a pro podnikatele, jejichž činnost byla povolena v rámci nové ekonomické politiky (NEP).
Těžko se určuje, kde přesně končí Lenin a začíná už vlastní Bucharinova ideologická inovace. Bucharin silně vycházel z posledních článků, které Lenin napsal před svou smrtí, a v nichž Lenin přestával chápat NEP jako strategický a dočasný ústup, ale viděl jej jako dlouhodobou politiku, která umožní postupně organicky vytvořit socialismus.
Obzvlášť se Bucharin opíral o článek O družstevnictví. Naproti tomu z textů jako Raději méně, ale lépe, kde Lenin varuje před rostoucím byrokratismem sovětského aparátu, Bucharin čerpal v menší míře. Není ovšem pravda, jak tvrdí trockisté, že by Bucharin nebezpečí byrokracie zcela ignoroval. Již v Historickém materialismu píše: „Nevyhnutelně se objeví sklon k „degeneraci“, tedy k vyčleňování vedoucí vrstvy jako zárodku nové třídy. Tento sklon budou tlumit dvě protisměrné tendence: zaprvé rozvoj výrobních sil a zadruhé odstranění monopolu na vzdělání.“ A v roce 1923 při debatách o sovětské kultuře: „Členové technické inteligence, strana buržoazie — řekněme konkrétně podnikatelé, obchodníci atd. — a navíc snad dokonce i někteří členové naší vlastní strany by mohli vytvořit novou třídu, která by se postupně, nepozorovaně, avšak kompletně oddělila od proletářské základny a mohla by se stát novou společenskou formací.“ Tato varování jsou o to zajímavější, že nepředstavují prázdné nálepkování všeho negativního jako byrokracie, což můžeme pozorovat u trockistů, a ani se nejedná o názory zhrzeného bývalého představitele systému jako v případě samotného Trockého či pozdějšího Milovana Djilase.
Bucharin se v tomto období stává hlavním teoretickým i praktickým ochráncem NEPu. V textech jako je Nové odhalení o sovětské ekonomice aneb Jak zničit dělnicko-rolnický blok (K otázce ekonomické základny trockismu) odmítá stanovisko Trockého levé opozice, která chtěla provést urychlenou kolektivizaci a nastartovat program masivní industrializace země. Bucharin konstatuje, že klíčové je, aby si stát zachoval svůj proletářský charakter a aby tento stát přímo řídil „rozhodovací výše ekonomiky“, tedy banky a těžký průmysl. Soukromý podnikatel si musí půjčovat u státu a musí nakupovat pro své podnikání výrobky rovněž od státu, což jej pevně svazuje s proletářským státem a inkorporuje jej do snahy státu zbudovat socialismus – ostatně již Lenin říkal, že komunismus bude vybudován i kapitalistickýma rukama.
Americký historik Stephen F. Cohen shrnuje Bucharinovu evoluční politiku na základě jeho děl takto: „Usiloval o model rozvoje založený na tom, co nazýval „socialistickým humanismem“, a na zásadě: „Naše ekonomika existuje pro spotřebitele, nikoli spotřebitel pro ekonomiku.“ Odmítaje „džingischánské“ koncepce, navrhoval formu hospodářského plánování, která by spojovala racionální cíle stanovené shora s „iniciativou nižších článků, jež jednají v souladu se skutečnými podmínkami života“. Sovětským průmyslovým manažerům říkal: „Zvítězíme s vědeckým hospodářským vedením, anebo nezvítězíme vůbec.“ Oslavoval diktaturu strany, avšak trval na roli „sovětského práva, nikoli sovětské svévole“, zmírněné „úřadem pro stížnosti“, jehož fyzické působiště by nebylo známé. V dalších oblastech obhajoval kulturně-intelektuální život založený na „principu svobodné, anarchické konkurence“, spíše než na „sevření všech do jedné pěsti“.“
Právě Bucharinova vize úřadu pro stížnosti vycházela z Leninova posledního boje proti byrokracii. Kdo bude kontrolovat vládnoucí komunistickou stranu a zabraňovat mocenské svévoli? Kontrolu sovětského státu zdola měl původně provádět rolnicko-dělnický inspektorát (takzvaný Rabkrin) a uvnitř samotné komunistické strany ústřední kontrolní komise – oba tyto orgány se ale záhy nato ukázaly být značně neefektivní. Lenin ve svém článku z roku 1923 Jak můžeme reorganizovat Rabkrin? navrhuje oba orgány sloučit v jeden – ve své době však tento návrh vedení strany včetně Bucharina smetlo ze stolu jako nepraktický a cynicky na Leninovu adresu konstatovalo: „Nemocný člověk, odříznutý od skutečného života a neúčastnící se práce stranických orgánů, si píše něco jako deník.“
A právě to byla největší slabina Bucharinových politických pozic po Leninově smrti – jeho vycházení z Leninových posledních článků bylo neustále napadáno ze všech stran tvrzením, že tyto texty nelze brát vážně, protože umírající revolucionář je psal již oddělen od politického života a ve stavu intelektuálního úpadku způsobeného nemocí. Autor tohoto článku se osobně domnívá, že opak je pravdou – právě proto, že se Lenin již neúčastnil každodenní politiky, dokázal se na problémy sovětské společnosti podívat s odstupem a z nového úhlu pohledu. Konzistentní kvalita textů, byť často psaných s časovými prodlevami vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, ukazuje, že o nějakém Leninově intelektuálním úpadku nemůže být řeč. Bucharinův další politický problém spočíval v tom, že se až příliš často zaměřoval jen na ekonomický aspekt věci a zapomněl jej propojit s aspektem politickým. Proto například zůstala jeho raná varování před degenerací strany omezená na několik prohlášení v teoretické rovině.
Bucharin každopádně viděl vládu práva jako jeden z hlavních nástrojů, jak zabránit restauraci kapitalismu – zde opět vycházel z Lenina, který například na IX. sjezdu sovětů koncem roku 1921 pronesl: „Vezmeme-li kteréhokoliv obchodníka, obchodujícího pod kontrolou státu a soudu – soud máme také proletářský, a soud u nás dovede dohlédnout na každého soukromého podnikatele, aby zákony pro ně byly napsány ne tak, jak jsou psány v buržoasních státech. Nedávno jsme měli v Moskvě takový případ, a všichni dobře víte, že počet těchto případů rozšíříme a budeme přísně trestat pokusy o porušování našich zákonů pány soukromými podnikateli).“ Lenin v tomto projevu odkazuje na soudní proces konaný 15. až 18. prosince 1921 v Moskvě s 35 podnikateli obviněnými z porušování sborníku zákonů o práci, konkrétně z vykořisťování nezletilých, mládeže a žen a z prodlužování pracovního dne. Bucharin později jako šéfredaktor Izvěstiji podporoval i dělnické dopisovatele, kteří novinám posílali zprávy o dění ze svého pracoviště a mohli tak veřejně publikovat případy porušování zákonů či svévoli svých šéfů – právě to měl být další prvek boje proti degeneraci strany a státu.
Za rozebrání zde ještě stojí jeden aspekt Bucharinova myšlení, a totiž teze o rozvoji socialismu v jednom státě. Bucharin samozřejmě nezahodil svůj dřívější internacionalismus, ale vyvinulo se jeho porozumění událostem v mezinárodním prostoru. Jak výstižně shrnuje Cohen: „Ačkoli byl původním teoretikem „socialismu v jedné zemi“, Bucharin varoval před tendencí, která byla patrná už ve 20. letech: „ „plivat“ na mezinárodní revoluci; taková tendence by mohla zrodit vlastní specifickou ideologii, svébytný „národní bolševismus“ / Odtud je už jen několik kroků k řadě ještě škodlivějších myšlenek“. “ Bucharin nechápal budování socialismu v jedné zemi jako ústup od mezinárodní revoluce, Sovětský svaz byl skrz kominternu propojen s dalšími komunistickými stranami a s tím, jak rostl a sílil mohl inspirovat celosvětový proletariát k revoluci.
Nemá cenu zde obšírně vysvětlovat, proč se tato výše nastíněná Bucharinova vize socialismu nerealizovala. Bucharin sám sebe upřímně popsal jako „nejhoršího organizátora v celém Rusku“, což jej v mocenských zápasech silně limitovalo. Poté, co byla postupně poražena levá opozice a sjednocená opozice, se od roku 1926 ustavilo mocenské duo Stalin (jako hlavní organizátor) a Bucharin (jako hlavní teoretik a řečník). Ten samý rok se pak Bucharin stál generálním tajemníkem výkonného výboru Kominterny. Začínala se rovněž formovat takzvaná pravicová skupina podporovatelů NEPu a Bucharina – z nejvýznamnějších jmen stojí za to uvést předsedu rady lidových komisařů (tedy premiéra sovětského státu) Alexeje Rykova a předáka sovětských odborů Michaila Tomského. Nedostatek obilí v roce 1928 však přivedl Stalina k prudké změně kurzu – najednou začal podporovat myšlenky dříve prosazované Trockého levou opozicí, tedy kolektivizaci a rychlou industrializaci země. Bucharin byl zásadně proti, načež vypukl ostrý politický boj, ve kterém Bucharin od samého začátku tahal za kratší konec provazu.
Protože tento mocenský boj byl už mnohokrát popsán, chceme se zde zaměřit spíše na jeho ideové aspekty, jež tolik známé nejsou. Předně je potřeba vysvětlit Bucharinův postoj k otázce kolektivizace. Bucharin byl proti násilné kolektivizaci a pro to, aby když už měla být vedena, tak pouze skrze přesvědčování – tedy velmi pomalým tempem v rámci jeho vize evolučního zápasu různých forem socialismu. Domníval se, že revoluce v roce 1917 zvítězila, protože vznikla smyčka mezi proletariátem a rolníky. Sovětský svaz byl proletářským státem, ovšem proletariát jako menšina se musel při správě tohoto státu pevně opírat o většinu rolníků. Musel s nimi spolupracovat a navádět je směrem k socialismu – to byla smyčka symbolizovaná spojením srpu a kladiva na sovětské vlajce. Bucharinův vztah k rolníkům asi nejlépe vystihuje jeho slavné prohlášení: „Celkově musíme celé rolnictvo, všechny jeho různé vrstvy, vyzvat: obohacujte se, hromaďte majetek, rozvíjejte své hospodářství. Jen hlupáci mohou říkat, že chudí tu s námi musí být vždy. Nyní musíme uskutečnit politiku, která povede k odstranění chudoby.“ Jak později ukážeme, není náhodou, že o několik desítek let později čínský lídr Teng Siao-pching učinil prohlášení podobné. Jakékoliv narušení smyčky, způsobené například násilným pokusem o provedení kolektivizace, pak dle Bucharina ohrožovalo samotné základy fungování státu a vytvářelo hrozbu pro kontrarevoluci.
Srovnejme si to nyní s trockistickou „analýzou“, kterou ve své brožuře Rusko: jak revoluce ztroskotala nabízí britský filosof, novinář a politický aktivista Chris Harman: „Vysvětlit pravici (v kontextu sovětské politiky 20. let – pozn. red.) je nejjednodušší. Zahrnovala ty, kdo nepovažovali ústupky rolníkům za škodlivé pro výstavbu socialismu. Chtěla, aby strana přizpůsobovala svůj program potřebám rolníků. Avšak nešlo jen o teoretickou platformu. Vyjadřovala zájmy těch činovníků stranických a státních institucí, jež považovali spolupráci s rolníky včetně kulaků, kapitalistických statkářů a příživnických obchodníků, objevivších se za NEPu, takzvaných „nepmanů“, za výhodnou.“ Tento výňatek považujeme za příklad typického vulgárního pseudomarxismu, který se tváří, že nabízí jakousi třídní analýzu, ale na podporu svých tvrzení není schopen nabídnout jediný hmatatelný fakt či příklad, a tak předkládá jen kupu prázdných frází, které se míjí s dobovou realitou a ideami jejích protagonistů.
Bucharin věrný Leninovým posledním textům pouze varoval, že industrializace země bude probíhat „šnečím tempem“. Ovšem s tím, jak se v druhé polovině dvacátých let volalo uvnitř strany po stále rychlejším a rychlejším zprůmyslnění, začal Bucharina výrok o šnečím tempu pronásledovat. Jeho hledání optimálního tempa industrializace ve stavu, kdy uvnitř stravy vypukly po roce 1927 obavy z nové války, se míjely pozorností.
Již Lenin ve svém projevu z listopadu 1921 O významu zlata dnes a po úplném vítězství socialismu předvídal druhou světovou válku, a dokonce částečně správně odhadl budoucí znepřátelené strany v podobě Japonska a USA. Bylo tedy zcela správné Stalinovo konstatování z roku 1931: „Zaostáváme za vyspělými zeměmi o padesát až sto let. Musíme tuto mezeru dohnat během deseti let. Buď to dokážeme, nebo nás rozdrtí.“ Ovšem způsob, jakým se Stalin rozhodl tuto zaostalost překonat, totiž převzetím programu levých komunistů a jeho nemilosrdným naplněním, představoval katastrofální chybu. Bucharin to věděl a opakovaně na zasedání politbyra varoval: „To, co nyní děláme, je vojensko-feudální vykořisťování rolnictva. Toto není socialistická akumulace.“
Bucharin nakonec uznal nutnost zrychlení industrializace, ale nabádal k ostražitosti před megalomanskými projekty a upozorňoval, že těžký a lehký průmysl musí být ve vzájemné rovnováze, přičemž plán musí být nastaven dle reálných možností již existujícího průmyslu: „Pokud nejsou k dispozici cihly a pokud jich nelze v dané sezóně vyrobit nad určitý objem (z technických důvodů), pak nesmíme sestavovat stavební programy přesahující tento limit. / Továrny a obytné budovy nelze vyrobit ze vzduchu.“ Bucharin byl i nadále přesvědčen, že trh může hrát svoji roli – může napomáhat v implementaci plánu a korigovat jeho chyby, ke kterým bude nevyhnutelně docházet vzhledem k nízké kulturní úrovni sovětských administrátorů.
Neschopen Stalina porazit v přímé mocenské konfrontaci pak Bucharin učinil osudný krok a v roce 1928 kontaktoval zdiskreditovaného Kameněva, který tou dobou zastával už jen střední pozice v aparátu strany. Celkem třikrát se u něj v bytě sešel, a ještě s několika dalšími konspirátory mu navrhl vytvořit společně s Trockým, který byl již v zahraničním exilu, společnou opoziční platformu. Kameněv byl myšlence nakloněn, ovšem Trocký, který byl nadšen z toho, že Stalin přijal jeho ekonomický program, se nehodlal jakkoliv s Bucharinem spojovat. Právě naopak – trockistický exilový tisk přinesl podrobnou zprávu o tomto tajném jednání, načež se Stalin oprávněně cítil zrazen. Pakliže již před tím byl jeho vztah s Bucharinem napnut kvůli vyostřeným sporům v politbyru nad probíhající kolektivizací, toto konspirační jednání jejich přátelství definitivně zničilo. A hrdý Gruzínec Bucharinovi tuto zradu nikdy nezapomněl.
Pád (1929–1938)
„Přinesl jsem kořeny a semena. I ostatní je zasadili, aby mohla vyrůst. Feci quod potui. Faciant meliora potentes!“ [Učinil jsem, co jsem mohl. Ať ti, kdo mohou, učiní lepší věci.] Bucharin v básni Verše o érách a lidech sepsané ve vězení.
Bucharinova politická porážka proběhla poměrně rychle a účinně. To samé se ovšem nedá říct o probíhající kolektivizaci. Jak ve svých pamětech Na tohle nemůžu zapomenout vzpomíná Bucharinova vdova Anna Larina: „V době kolektivizace v roce 1930, když cestoval po Ukrajině, viděl u malých místních nádraží zástupy dětí žebrajících o almužnu, s nafouklými břichy od hladu. Nikolaj Ivanovič jim dal všechny své peníze. Když se vrátil do Moskvy, zastavil se u mého otce, vyprávěl mu o cestě a vykřikl: „Jestliže je možné vidět takové věci i více než deset let po revoluci, jaký smysl to celé mělo?“, zhroutil se na pohovku a hystericky se rozplakal.“
Začátkem 30. letech ještě Stalin neusiloval o fyzickou likvidaci svých oponentů, naopak se chtěl jevit jako milosrdný vládce, a proto se spokojil pouze s Bucharinovým odvoláním z Politbyra, z pozice generálního tajemníka Kominterny a z redakce Pravdy. Bucharin na veřejnosti provedl sebekritiku, ale jak Stalin věděl díky napíchnuté telefonní lince, nemyslel ji upřímně a dál trval na svých závěrech.
Bucharin ovšem nadále zůstal členem strany a jejího Ústředního výboru. První roky osudných třicátých let se pak věnoval práci pro sovětskou akademii věd. Otázky vědy a umění nyní tvořily hlavní náplň jeho politické činnosti. V roce 1934 došlo k jeho „skryté“ rehabilitaci a získal post šéfredaktora Izvestii. Na veřejnosti opakovaně prováděl sebekritiku a deklaroval svoji loajalitu Stalinovi, v soukromí ale trousil kritické poznámky.
Z jeho textů v tomto období považujeme za nejzajímavější článek z roku 1934 Krize kapitalistické kultury, který společně s textem Problémy kultury v SSSR tvoří brožuru Kultura ve dvou světech. Krize, jež Bucharin v textu popisuje, jako například krize v orientaci na světový trh či v technologickém pokroku se dnes znovu manifestují, ale v jiných podobách, jak autor této práce před lety ukázal v článku Kapitalismus je vražda. Co by nás obzvlášť mělo varovat, toť způsob, jakým Bucharin ukázal, že všechny tyto krize vyvolávají nástup fašismu.
Ještě roku 1936 se Bucharin spolupodílel na přípravě nové sovětské ústavy a posléze byl vyslán do zahraničí, aby vyjednal odkoupení Marxova a Engelsova archivu. V rámci této cesty se Bucharin zastavil i v Praze, kde přednesl dvouhodinovou přednášku v ruštině o problémech techniky a kultury. V Paříži se při jednání o odkoupení archivu setkal s ruskými menševiky. Ti záhy nato vytvořili falzifikovaný Dopis starého bolševika, jež měla tvořit Bucharinova údajná kritika Stalina a Sovětského svazu. I tento dokument napomohl Bucharinově likvidaci – západní historici jej řadu let měli alespoň za částečně pravý, dokud nebyly publikovány paměti Bucharinovy vdovy Anny Lariny, která dokument označuje za zcela zfalšovaný.
Po likvidaci Kaměněva a Zinovjeva ve druhém moskevském procesu v roce 1936 Bucharin věděl, že se smyčka utahuje i kolem něj. Ještě před svým zatčením proto donutil svoji ženu, aby si zapamatovala jeho dopis budoucí generaci stranických vůdců. Tento text se odvážila sepsat až o mnoho let později za Chruščova a zveřejněn byl až v rámci Gorbačovovy přestavby. Nelze jej zde uvést celý, ale stojí za to představit alespoň úvodní a závěrečnou pasáž: „Odcházím ze života. Skláním hlavu, ale ne před proletářskou kosou, která je právem nemilosrdná, ale zároveň čistá. Jsem však bezmocný před pekelným strojem, který se zdá používat středověké metody, avšak disponuje gigantickou silou, vyrábí organizovanou pomluvu a jedná odvážně a sebejistě. / Jestliže jsem se více než jednou mýlil ohledně metod budování socialismu, ať mě moji potomci soudí ostřeji, než soudil Vladimir Iljič. My jsme byli první, kdo usilovali o stejný cíl po dosud neprošlapané cestě. Čas i mravy byly jiné. „Pravda“ vytiskla stránku k diskusi, pak všichni debatovali, hledali správnou cestu, hádali se, usmířili se a pokračovali společně dál. Oslovuji vás, budoucí generaci vedoucích straníků, na nichž bude spočívat historické poslání pročistit monstrózní oblak zločinů, který se v těchto strašných dnech stává stále grandióznějším, šíří se jako požár a dusí stranu. Oslovuji všechny členy strany! V těch možná posledních dnech mého života jsem si jist, že dříve či později filtr dějin nevyhnutelně smyje špínu z mé hlavy. Nikdy jsem nebyl zrádcem; bez váhání bych vyměnil svůj vlastní život za Leninův. Miloval jsem Kirova a nikdy jsem se proti Stalinovi ničeho nedopustil. Žádám novou, mladou a poctivou generaci vedoucích straníků, aby na plénu Ústředního výboru nahlas přečetla můj dopis, aby mě očistili a znovu přijali do strany. Vězte, soudruzi, že prapor, který nesete ve vítězném pochodu ke komunismu, obsahuje i kapku mé krve!“
Sovětská tajná policie NKVD Bucharina zatkla 27. února 1937 poté, co byl na zasedání Ústředního výboru obviněn ze spolupráce se zahraničními tajnými službami a z plánování teroristických útoků včetně atentátu na Stalina. Nechybělo samozřejmě i obvinění, že Bucharin stál za vraždou oblíbeného šéfa leningradské sekce strany Sergeje Kirova, ke které došlo v roce 1934. Ve vězení pak strávil víc jak rok.
Stalin si nebyl zpočátku zcela jistý, co s Bucharinem podniknout, což naznačovala i délka jeho pobytu za mřížemi před samotným procesem. Bucharin mu ve vězení adresoval celkem 34 dopisů, kde kombinoval emotivní lichocení: „Měl jsem halucinace (mívám taková období), že jsem s tebou celé hodiny hovořil — seděl jsi na mé pryčně, podal jsi mi ruku. Bohužel to byla jen iluze…“ s kreativním smlouváním: „Jestliže by – navzdory očekávání – měl být můj život ušetřen, rád bych (i když bych to nejprve musel projednat se svou ženou) požádal o následující: abych byl na určitý počet let vyhoštěn do Ameriky. Mé argumenty jsou tyto: sám bych vedl kampaň [na podporu] procesů, vedl bych smrtelný boj proti Trockému a získal bych na naši stranu široké vrstvy váhající inteligence. / Jestliže by však v tvojí mysli existovala byť jen nepatrná pochybnost, pak mě pošli do vyhnanství do tábora na Pečoře nebo na Kolymě, klidně i na 25 let. Tam bych mohl zřídit následující: univerzitu, muzeum místní kultury, technické stanice a podobně.“
Bucharinovi šlo o to vysmlouvat tři věci. Za prvé přežití spisů, které ve vězení napsal. Za jeden rok sepsal celkem čtyři díla: Filozofické arabesky, Socialismus a jeho kultura, sbírku básní Transformace světa a autobiografický román Jak to všechno začalo. V dopise svojí ženě (která jej dostala až po pádu Sovětského svazu) píše: „Nejdůležitější je, aby se to filozofické dílo neztratilo. Pracoval jsem na něm dlouhou dobu a vložil jsem do něj velmi mnoho; ve srovnání s mými dřívějšími pracemi je to dílo velmi vyzrálé.“
Za druhé mu šlo o přežití jeho rodiny. Jeho třetí žena Anna Larina byla velmi mladá, v době Bucharinova zatčení jí bylo teprve 23 let a měla s ním ani ne ročního chlapečka. Obeznámen s mechanikou Velkého teroru (vlně represálií v SSSR ve druhé polovině 30. let – pozn. red.) Bucharin věděl, že sankce dopadnou nevyhnutelně i na celou jeho rodinu. Vzhledem k tomu, že později byly všechny čtyři vězeňské rukopisy nalezeny ve Stalinově archivu, a že z Bucharinovy nejbližší rodiny nebyl s výjimkou jeho první ženy nikdo další popraven, dalo by se říci, že první dva body úspěšně usmlouval. Prohrál až v tom posledním a nejzásadnějším, který se týkal jeho života.
Není známo, jakým způsobem výslechy NKVD v Bucharinově případě probíhaly – v jeho spise se pouze nachází poznámka, že „bití je povoleno.“ Zdá se ovšem, že Bucharin byl schopen se spřátelit s hlavním vyšetřovacím důstojníkem Lazarem Koganem. Právě Kogan jej zásoboval materiálem na psaní, a dokonce mu zapůjčil i knihy ze své vlastní knihovny. Samotný Kogan svého zajatce o moc dlouho nepřežil, krátce po Bucharinově soudu byl rovněž zatčen a zastřelen.
Od 2. do 13. března 1938 proběhl v Moskvě soud s „blokem pravičáků a trockistů“ za přítomnosti řady mezinárodních hostů a natáčený NKVD pro pozdější propagandistické účely. Zahraniční hosté ovšem ve většině případů neuměli rusky, a tak nedokázali ocenit frašku, jakou ze soudu Bucharin dokázal udělat, když se přiznával k daným zločinům, jenom aby o pár momentů později svoje přiznání efektivně zase popřel. Hned na úvod svého křížového výslechu kupříkladu prohlásil: „Doznávám se k vině za to, co z toho přímo vyplývá, totiž za souhrn zločinů spáchaných touto kontrarevoluční organizací, bez ohledu na to, zda jsem o jednotlivých činech věděl či nikoli a zda jsem se na kterémkoli konkrétním činu přímo podílel, či ne.“ Prokurátor Andrej Vyšinskij dostával v průběhu přelíčení záchvaty vzteku a konstatoval, že Bucharin je „kříženec lišky a prasete,“ který by měl být zastřelen jako „špinavý pes.“ Zdá se, že všichni „hysterického Bucharinčíka“ poněkud podcenili. To, co mělo být propagandistickým vrcholem antibucharinistické kampaně, se tak změnilo v naprosté fiasko – NKVD byla nucena výsledný záznam soudu těžce sestříhat, a to tak, že odstranila všechny okamžiky, kdy Bucharin mluvil. Záznam procesu se pak promítal jen jednou v Moskvě.
12. března přednesl Bucharin u soudu svůj závěrečný projev, který se nesl ve stejném duchu jako jeho předešlé výslechy – obecné přiznání se ke zločinům a následné vyvracení všech konkrétních obvinění. Soud jej shledal vinným. 15. března pak byl na popravišti speciálního objektu Kommunarka na předměstí Moskvy zastřelen. Jeho tělo bylo pohřbeno na místě v masovém hrobě. V ten moment se Stalin stal posledním žijícím členem Leninova původního politbyra.
Pekelný mechanismus represe se dal do nezadržitelného pohybu. Byla zatčena Bucharinova první i třetí žena, byli zatčeni Bucharinovi bratranci a sestřenice (zemřeli zhruba kolem roku 1940 ve vězení) a jako poslední gesto malicherného sadismu pak ještě stále žijícímu Bucharinovu otci byl státem zrušen jeho důchod.
Čtvrtá a poslední část Prokopovy práce o N. I. Bucharinovi se na našem webu objeví příští neděli.
Jak to všechno skončilo: život a odkaz N. I. Bucharina – 1. část
Jak to všechno skončilo: život a odkaz N. I. Bucharina – 2. část
About The Author
