Zrod bucharinismu (1917–1921)
„Bylo by zvláštní, kdyby marxistická teorie navěky stála na místě.“ N. I. Bucharin
Spor mezi Leninem a Bucharinem o otázce státu byl jen jedním z mnoha názorových rozdílů, které v průběhu let oba teoretici měli. Jak si všímá americký historik Stephen F. Cohen ve své monografii o Bucharinovi, jejich vzájemný vztah byl v době exilu od samého začátku zatěžován okolnostmi Bucharinova zatčení v roce 1910. Vzhledem k tomu, že tajná policie přesně věděla, kde se skrývá, dospěl Bucharin k závěru, že vysoce postavený moskevský bolševik Roman Malinskij, který o jeho úkrytu věděl, musel být policejním agentem. Přestože Bucharin nebyl zdaleka jediný, kdo Lenina upozorňoval na Malinského, Lenin všechna varování tvrdohlavě odmítal a místo toho prohlásil, že Bucharin je „náchylný k drbům“. Teprve až když se v roce 1918 otevřely carské archivy, prokázala se správnost Bucharinova podezření.
Další důvod, proč se oba teoretici rozcházeli ve svých názorech, byl generační. Lenin byl téměř o dvacet let starší a patřil ke generaci silně ovlivněné Hegelovou dialektikou, zatímco Bucharina více oslovovala nově vznikající věda sociologie. Přestože Lenin ve své politické závěti Bucharina vychválil jako nejlepšího teoretika strany, zároveň dodal: „Jeho teoretické názory lze považovat za plně marxistické jen s velkou rezervou, neboť je v něm cosi scholastického (dialektiku nikdy systematicky nestudoval a domnívám se, že jí ani nikdy zcela neporozuměl).“
Obvinění z nedostatečné dialektičnosti později viselo nad všemi Bucharinovými významnými díly. Debata o tom, zda a do jaké míry měl Bucharin problémy s dialektikou, se pak vede až do dnešního dne. Sám Bucharin si kritiku každopádně vzal k srdci. Ve třicátých letech se jako předseda Rady akademie věd SSSR pečlivě seznámil s Leninovými filozofickými rukopisy, která akademie připravovala vůbec poprvé veřejně vydat, a později – již uvězněn – se rozhodl sepsat práci, která bude „od začátku do konce dialektická.“
Přestože byl vztah obou teoretiků často komplikovaný, Lenin na Bucharina nikdy nezanevřel a už na začátku občanské války roku 1918 jej považoval za jednoho ze svých dědiců, jak ukazuje jeho soukromá otázka Trockému: „Pokud bílé gardy zabijí tebe i mě, myslíš, že to Bucharin se Sverdlovem (Jakovem – pozn. red.) zvládnou?“ To nás přivádí k tomu, jakou vlastně roli hrál Bucharin při říjnové revoluci a následné občanské válce, když do něj Lenin vkládal takto velké naděje.
Zprávy o únorové revoluci a pádu cara v roce 1917 zastihly Bucharina ve Spojených státech. Chvíli trvalo, než získal potřebná víza, načež se vrátil do Ruska přes Japonsko. Zpátky v Moskvě se okamžitě pustil do politické práce. Podpořil Leninovy dubnové teze a ve vnitrostranické konfrontaci porazil odpůrce ozbrojeného povstání uvnitř moskevského stranického výboru. Revoluční úspěch bolševiků později Bucharin v brožuře Budování socialismu připsal tomu, že: „Při určování otázky zralosti světového kapitalismu brali bolševici v úvahu tři druhy jevů, které jsou navzájem propojené a vzájemně se podmiňují. Zaprvé jeho technicko-ekonomickou základnu a jeho organizační formy. Zadruhé vzájemné vztahy tříd: relativní sílu dělnické třídy, drobné buržoazie a velké kapitalistické buržoazie. Zatřetí kulturně-ideologickou zralost proletariátu.“ Na rozdíl od svých oponentů tak bolševici dokázali správně analyzovat situaci a na základě toho využít okna příležitosti.
Oproti známějšímu revolučnímu dění v Petrohradu bylo povstání v Moskvě krvavou lázní trvající několik dní. Poté, co se Bucharin dozvěděl o počtu zabitých bolševiků, rozplakal se – jeho sklon projevovat bez zábran emoce mu vysloužil mezi bolševiky posměšnou přezdívku Bucharinčík a vedl k tomu, že občanskou válku strávil celou v Moskvě, neboť všem bylo jasné, že by se svou psychikou nevydržel její horory. To ovšem neznamenalo, že by v tomto období unikl násilí. 25. září 1919 byl zraněn při bombovém útoku, který spáchali anarchisté na zasedání moskevského městského výboru bolševiků. Útok si vyžádal 9 mrtvých, více než 55 zraněných a byl charakteristickým znakem oné doby – Bucharin ve svém referátu pro toto zasedání navrhoval omezit rozsáhlé pravomoci Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží známější pod akronymem ČEKA.
Těsně po říjnové revoluci existoval silný tlak ze strany dělníků na zformování koaliční vlády všech socialistických stran založených na systému sovětů, přičemž olševici také ze začátku vládli koaličně s levými esery. Postupně však tito potenciální partneři pozvedli jeden po druhém proti bolševikům zbraně. Občanská válka tak představovala období nejen intervence 11 zahraničních mocností, pogromů iniciovaných bělogvardějci, avšak i bratrovražedných bojů mezi socialisty. Každá nová politická debata plodila jen další svár, který ihned přecházel v ozbrojený střet.
Bucharin v období občanské války získal reputaci vůdce levých komunistů, a přestože Stephen F. Cohen ve své autoritativní biografii s tímto označením sám operuje, vlastně jej efektivně vyvrací. Bucharin byl v otázce uzavření míru s Německem proti a prosazoval vedení „revoluční války“, v dalších klíčových otázkách se ovšem s levými komunisty rozcházel. Už v tomto období varoval před tím, aby se „neplivalo na mužika“, tedy neopovrhovalo rolnictvem, a podporoval pouze zestátnění velkých podniků. Při debatě o najímání buržoazních odborníků do služeb nového státu dokonce prohlásil, že je „více vpravo než Lenin.“ Oproti populárním výkladům pak Bucharin navrhoval, aby válka proti Německu a jeho spojencům nebyla mladým sovětským státem vedena konvenčně, ale pomocí guerillové taktiky. U Bucharina tak lze vystopovat počátky hned několika dalších myšlenkových proudů – jeho důraz na kapitalismus jako světový systém popsaný v minulé části je embryem pozdější teorie světosystému; jeho podpora guerillové revoluční války a charakterizace světové ekonomiky jako rozdělené prakticky na město a vesnici pak v sobě nese zárodky idejí, záhy rozpracovaných Mao-Ce Tungem.
Bucharin později na téma svého odporu k brestlitevskému míru prohlásil toto: „Vladimír Iljič nastolil otázku, zda je přípustné přijímat zbraně od jedné cizí mocnosti k použití proti jiné; to otřáslo naším mezinárodním svědomím až do samých hlubin. Mezitím bylo naše „internacionalistické“ myšlení ukolébáno teoretickou neznalostí skutečnosti, že když jsme převzali moc, celý obraz světa se změnil.“
V období občanské války a dětství Sovětského svazu Bucharin napsal celkem tři zásadní knihy. Tou nejznámější je spis ABC komunismu: prostý výklad programu ruské komunistické strany (bolševiků). Bucharin tuto populární publikaci napsal spolu se svým tehdejším soudruhem, levým komunistou Jevgenijem Preobraženským. Kniha se okamžitě stala klasickým dílem, které bylo přeloženo do řady jazyků – jde ostatně o jednu z mála Bucharinových publikací přeložených i do češtiny. Oproti tomuto dílu jsou další dvě Bucharinovy knihy spíše teoretického charakteru. Ekonomika a politika přechodné fáze stojí za přečtení, neboť její první část, věnovaná politice přechodu od kapitalismu k socialismu, silně vychází z vize státu-komuny. Nenajdete tedy zde žádnou zmínku o všemocné komunistické straně kontrolující všechno a vše, ale naopak vizi radikální demokracie. Bucharinův neutuchající optimismus se pak silně propsal do druhé ekonomické části, v níž ještě stále doufá, že destrukce občanské války napomůže ve výsledku odhalit základy nové společnosti.
Poslední knihou napsanou v tomto období (konkrétně roku 1921) pak nese název Historický materialismus: Systém sociologie. Přestože kniha byla zamýšlena jako učebnice základů marxismu, stala se z ní Bucharinova nejkacířštější práce. Autor se totiž rozhodl zvědečtit dialektiku a propojit ji s dobovou sociologií. Slovy Bucharina totiž v dialektice zůstávala „teologická chuť nerozlučně spojená s Hegelovskou formulací spočívající na samopohybu ducha.“ Bucharin se domníval, že dialektiku lze vysvětlit pomocí teorie rovnováhy. O co jde?
Svět je ve stavu neustálého pohybu díky vrozeným rozporům, ovšem jakýkoliv systém zároveň inklinuje k rovnovážnému stavu. Rovnováha může být ovšem jen dočasná a křehká; stačí jedna změna v interních silách a systém se opět destabilizuje. Místo Hegelovy triády teze, antiteze a syntéza tak Bucharin postuluje stav původní rovnováhy, narušení rovnováhy a vznik nové rovnováhy. Rovnováha systému lidské společnosti je neustále narušována – k její obnově existují jen dva způsoby, buď „adaptací rozličných prvků v celé společnosti (evolucí)“ anebo skrz „násilný zvrat (revolucí).“ Bucharin rovněž kladl důraz na to, že lidská společnost není zavěšena ve vzduchoprázdnu, ale je v konstantním kontaktu se svým okolím, s přírodou. A i s ní se snaží najít rovnovážný stav. Rovnováha je tak dvojí: interní (uvnitř společnosti) a externí. Určitě by bylo zajímavé si položit otázku, jak tento Bucharinův „naturalistický materialismus“ a jeho teorie rovnováhy může přispět k soudobým debatám o ekosocialismu.
Netřeba zdůrazňovat, že Lenin na Bucharinův převrat Hegelovy dialektiky nezareagoval kladně. Avšak publikaci knihy dovolil. Zajímavou kritiku o téměř deset let později pak nabídl jiný významný marxista, totiž Antionio Gramsci. Italský myslitel nesouhlasil s Bucharinovou tezí, že „marxismus je sociologií proletariátu“ a ve svých sešitech z vězení se ostře ohradil proti jakýmkoliv snahám o propojování marxismu s vývojem západní sociologie: „Teorie je „revoluční“ právě do té míry, do jaké je prvkem vědomého oddělení a rozlišení na dva tábory a představuje vrchol nepřístupný nepřátelskému táboru. Tvrdit, že filozofie praxe není zcela autonomní a nezávislou strukturou myšlení, stojící v protikladu ke všem tradičním filozofiím a náboženstvím, ve skutečnosti znamená, že člověk nepřerušil své vazby se starým světem. Filozofie praxe nepotřebuje oporu v cizích zdrojích.“ Pozoruhodné je, že Gramsci neadresoval vůči knize obvinění z nedialektičnosti – filosof Eugene Lancaric se domnívá, že tento fakt byl možná způsoben skrytými Gramsciho sympatiemi ke konceptu rovnováhy.
Historický materialismus má však zajímavější politické konotace. Nejenže později kniha posloužila jako bohatá zásobárna pro ideologické útoky ze strany stalinistů a trockistů, ale hlavně ilustruje, v jakém myšlenkovém rozpoložení se Bucharin nacházel v roce 1921. Jeho hlavní otázkou bylo, jak se mění společnost – kdy přichází evoluce a kdy naopak revoluce? Občanská válka skončila, ale místo, aby odhalila základy nové společnosti, přinesla výhradně bídu, hlad a nemoci. Místo dělnické samosprávy a přímé demokracie musel být zaveden válečný komunismus, jehož centralizace a direktivita se ovšem ukázaly v mírových podmínkách jako zcela nepoužitelné. Když Lenin v březnu roku 1921 oznámil Novou ekonomickou politiku, která znamenala návrat k omezené formě trhu, Bucharin tento krok přivítal. Domníval se, že po revolučním vývoji musí následovat vývoj evoluční.
Třetí ze čtyř částí Prokopovy práce o N. I. Bucharinovi se na našem webu objeví příští neděli.
Jak to všechno skončilo: život a odkaz N. I. Bucharina – 1. část
About The Author
