Dne 15. března 1938 byl vykonán rozsudek smrti zastřelením nad odsouzenými v takzvaném třetím moskevském procesu, zaměřenému vůči „pravicové a trockistické opozici“ v sovětském státu a straně. Jedním z popravených byl ruský politik, filosof a revolucionář Nikolaj Ivanovič Bucharin. Při příležitosti výročí Bucharinova úmrtí se nad významem jeho životní dráhy, teoretického díla a politického odkazu zamýšlí Vítek Prokop. Přinášíme vám nyní první ze čtyř částí Prokopovy práce, která není jen portrétem jedné významné osobnosti, nýbrž i historickou freskou vyobrazující hospodářské, intelektuální a politické změny v ruské, resp. sovětské společnosti 20. století. Nechybí také ukázky přesahu Bucharinova myšlení za hranice sovětského státu.
Každý, kdo se zajímá o ranou historii Sovětského svazu, musí opakovaně narážet na jméno Nikolaje Ivanoviče Bucharina. Zmiňován bývá často, ale pokaždé jen letmo. Jaké překvapení pak čeká poctivého studenta historie, když zjistí, že se za tímto jménem neskrývá jen oběť třetího moskevského procesu (liberální čtení historie), ani pomýlený teoretik bolševismu (trockistické čtení) či nebezpečný konspirátor (stalinistické čtení), nýbrž člověk, jehož myšlenky stály paradoxně jak u vzniku, tak zániku Sovětského svazu, a které nepřímo inspirovaly hospodářský rozmach Čínské lidové republiky.
Životní osud Bucharinův nelze vyprávět ve zjednodušené formě, protože jde o příběh, který byl součástí éry prudkých zvratů, obtížných rozhodnutí a mimořádných obětí. Epochy, v jejímž stínu žije marxistické myšlení do dnešního dne, a právě proto stojí za to psát o jejích protagonistech. Protože kde jinde hledat poučení a inspiraci pro budoucí zápasy za novou společnost?
Revoluční generace (1888 – 1910)
„Bucharin není pouze nejcennějším a předním teoretikem strany; je také právem považován za oblíbence celé strany.“ V. I. Lenin ve své politické závěti
„Společenské uspořádání a stát neustále vycházejí z životního procesu určitých individuí, avšak individuí, nikoli jakými se snad jeví ve vlastní nebo cizí představě, nýbrž jaká skutečně jsou, tj., jak jednají, materiálně vyrábějí.“ Marx ve spise Německá ideologie
Ve většině biografických textů bývá dětství a mládí protagonisty věnováno spíše méně prostoru. Důvody jsou praktické – ať už je to kvůli nedostatku psaných záznamů anebo protože se v daném období zkrátka nedělo nic zajímavého oproti pozdějšímu průběhu života. Problémem samozřejmě je, že právě v této životní etapě se utváří osobnost člověka a jeho světonázor. Pokud navíc chceme přistupovat ke studiu historie materialisticky, musíme klást zvláštní důraz na sociální situaci v tomto období, protože ta, jak upozorňoval již Marx, formuje myšlení.
Nikolaj Ivanovič Bucharin se narodil 9. října 1888 (27. září dle starého juliánského kalendáře) v Moskvě jako nejstarší dítě ze tří. Jeho matka i otec byli učitelé. Jak si všímá Bucharinův hlavní životopisec Stephen F. Cohen, kariéry Bucharinova i Leninova otce byly velmi podobné: „oba byli vysokoškoláci (nepříliš běžné v Rusku 19. století) a matematici, oba začali jako učitelé a později si našli cestu do státní správy.“ Ivan Gavrilovič Bucharin měl velký vliv na výchovu svého syna – díky němu našel malý Nikolaj zálibu ve světové literatuře a v přírodovědě. Bucharinova matka Ljuba Ivanovna doufala, že se z chlapce stane akademik. Byl to přirozeně studijní typ, ostatně číst a psát se naučil už když mu bylo čtyři a půl.
O Bucharinově nejmladším bratrovi Pjotrovi se ví pouze to, že po revoluci vstoupil do Rudé armády a v roce 1918 padl v boji. Prostřední bratr Vladimír se stal inženýrem a byl popisován jako „zarytý nestranický leninista.“ Lenin se jej snažil přemluvit ke vstupu do strany, avšak neúspěšně. Krátce poté, co byl Nikolaj v březnu roku 1938 odsouzen a popraven, si sovětská tajná policie NKVD přišla i pro Vladimíra. Dalších 18 let pak strávil ve vězení. V roce 1961 byl zproštěn viny, získal penzi a byt v Moskvě. Zemřel v roce 1979 ve věku 89 let.
Přestože patřila rodina Bucharinů k vyšší střední třídě, nebyl malý Nikolaj slepý ke třídním reáliím předrevoluční Moskvy. Ve svém autobiografickém románu Jak to všechno začalo, který zahrnuje období jeho dětství a mladí, živě líčí, jak vypadaly ulice mimo jejich dobrou čtvrť: „V kójích podobných psincům se hemžily napůl nahé děti mezi obnošenými a špinavými cáry látek; všudypřítomný byl zatuchlý zápach latrín, plísně, kysaného zelí a kůží. Ve sklepích a v maličkých, naklánějících se chatrčích, kde se omítka olupovala a odpadávala po celých kusech, i v dřevěných selsky stavěných domech byly všechny drobné, klecovité místnosti nacpány lidmi — chudými pracujícími na samé hranici bídy.“
V roce 1893 se rodina krátce přestěhovala do Besarábie, kde Bucharinův otec získal pozici výběrčího daní. V roce 1897 z neznámých důvodů o toto místo přišel a Bucharinovi se vrátili do Moskvy. Následovaly 2 roky, kdy byl Ivan Gavrilovič bez formálního zaměstnání a rodina tak žila ve velké nouzi. Toto období se na Nikolajovi silně podepsalo. Dle svých slov se „definitivně rozešel s náboženstvím“ a začal kriticky nahlížet na dobový městský život. Není jisté, kdy se přesně rodinná situace zlepšila, ale v roce 1911 Bucharinův otec získal stabilní pozici v ruské státní správě a s ní osobní šlechtický titul.
Díky vynikajícímu studijnímu prospěchu se Nikolaj Bucharin bez problémů dostal na elitní gymnázium, a právě zde se poprvé seznámil s revoluční politikou. Tak jako v jiných režimech, i v carském Rusku měla být gymnázia hlavními ideologickými baštami, vychovávající jeho přední obhájce. Ovšem přísná disciplína a rigidní důraz na výchovu tradičních hodnot vedl spíše k pravému opaku. Kolem roku 1904 koketoval Bucharin s nihilismem a spolu s dalšími studenty založil diskusní kroužek, ve kterém se četla nelegální literatura. Toto „politické dětství“ ovšem násilně přerušil japonský útok na Port Artur, který odstartoval rusko-japonskou válku. Nejenže konflikt naplno ukázal hospodářské a vojenské zaostání Ruska, ale následné události masám brutálním způsobem demonstrovaly neochotu a totální neschopnost carství jakkoliv pozitivně zareagovat na svoji vlastní krizi. Zde stojí za to v krátkosti rozebrat tehdejší ekonomickou a třídní situaci.
Mezi lety 1897 až 1914 činil roční přírůstek obyvatelstva ruského impéria dva miliony lidí ročně, většina obyvatel byli rolníci – až 81.5 procenta. Počet obyvatel stoupal, ale výměra polí se zmenšovala. Jak uvádí trockistický historik Pierre Broué: „V roce 1900 je jejich průměrná výměra o 55 procent menší, než v roce 1861.“ Rolník hospodařil stejným způsobem jako hospodařili i jeho předci, tedy pomocí tříletého střídání osevů. „Hektarové výnosy jsou velmi nízké (čtvrtina anglických, polovina francouzských), jsou téměř stejné jako výnosy indického zemědělství…V zimě 1891–1892 hladomor postihne 30 milionu lidí a padne mu za obě 100 000 osob.“
Rozvíjející se průmysl v předrevolučním Rusku byl silně závislý na zahraničním kapitálu. V textilním průmyslu většinu akcií drželi příslušníci domácí oligarchie, to ale bylo spíše výjimkou než pravidlem. Těžbu platiny kontrolovaly anglické společnosti, francouzský a belgický kapitál pak převažoval v průmyslu doněcké pánve. Dělníci byli koncentrováni v několika výrazných centrech, a to ve velkých závodech. Mezi domácí oligarchií a dělnicko-rolnickou masou pak stála jen početně malá buržoazie bez přímého politického vlivu.
Podobný stav později ve vztahu k rozvojovým ekonomikám 60. a 70. let popsali neomarxisté jako disartikulaci. Globální kapitalismus vytvoří v dané zemi izolovaná centra modernity s nepočetnou kapitalistickou třídou „loupeživých baronů“, kteří pro světový trh drancují nerostné bohatství své země bez ohledu na obyvatelstvo. Není bez zajímavosti, že největší odborník na nerovnosti dneška, liberální sociolog Branko Milanovic tvrdí, že se v posledních letech fenomén disartikulace v tichosti přenesl ze států globálního Jihu na globální Sever. Nyní se ovšem vraťme nazpět do carského Ruska.
V roce 1905 se šestnáctiletý Bucharin teprve seznamoval se sociálnědemokratickým hnutím. K marxismu ho táhlo to, co popsal jako jeho „neobvyklou logickou harmonii.“ Nebyl ale z revoluční rodiny. Pokud vycházíme z již zmiňované autobiografické novely, tak se Ivan Gavrilovič v čase svých univerzitních studií přátelil s aktivisty teroristické organizace Narodnaja volja, avšak jeho matka mu revoluční angažmá dokázala účinně vymluvit. Od té doby byl tak konzervativní či liberální, jak si to od něj zrovna vyžadovaly okruhy dobré moskevské společnosti. Pokud jde o Ljubu Ivanovnu, její matka – a Bucharinova babička – pocházela z polské rodiny s bohatou revoluční tradicí. Její nejbližší jí ovšem nikdy neodpustili, že si vzala ruského důstojníka. Konstantní rodinná nevraživost pak Ljubu Ivanovnu dohnala k šílenství. Později tedy, vyděšená osudem své matky, se proto záměrně politice vyhýbala.
22. ledna 1905 v Moskvě spustili vojáci palbu na neozbrojené demonstranty nesoucí petici carovi – takzvaná krvavá neděle se stala rozbuškou revoluce, kterou Lenin později označil za generální zkoušku před říjnovou revolucí. Město zachvátily demonstrace, stávky a nakonec i pokus o neúspěšné ozbrojené povstání. Prohraná válka naplno odhalila kontradikce režimu.
A přestože oponenti carismu byli převážně liberálně nakloněni, na Bucharinově gymnáziu tomu tak nebylo – většina studentů se hlásila k nejradikálnějším proudům jako byli sociální demokraté či socialističtí revolucionáři. Moskva pak patřila k těm několika mála městům, kde měli bolševici většinu ve výborech sociálnědemokratické strany.
K bolševikům Bucharina nepřitahovala nějaká promyšlená úvaha, jako spíše čistý instinkt. Spisovatel Erenburg, se kterým se Bucharin v té době přátelil, to popsal takto: „Rozuměl že menševici byli umírnění, spíše jako můj otec.“ V roce 1906 vstoupil Bucharin do strany a stal se z něj „revoluční marxista-bolševik.“ Porážka revoluce pak pro něj znamenal přechod do ilegality.
Přestože byl tou dobou úspěšně přijat na ekonomickou katedru fakulty práv Moskevské univerzity, studiu se téměř nevěnoval a většinu svého času věnoval politické činnosti. Proslul například „teoretickými nájezdy“, kdy se zničehonic objevil na přednášce nějakého profesora a nahlas zkritizoval přednášenou látku z marxistických pozic, jindy zase organizoval setkání radikálních studentů či se podílel na stávce v továrně na tapety. Jeho raketový vzestup uvnitř městské organizace strany ukončila až utahující se smyčka tajné policie. V roce 1910 se musel začít skrývat, byl však odhalen a zatčen. Následovat mělo jeho vyhnanství na Sibiři, ovšem ještě před nastoupením výkonu trestu utekl a zamířil do zahraničí.
Když se konal v červenci a srpnu 1917 stranický sjezd, dle vyplněných dotazníků se ze 171 delegátů hned 58 přidalo k bolševikům mezi lety 1904 a 1906, přičemž 23 delegátů, tedy největší samostatná skupina, pak přímo v roce 1905. Průměrný věk delegáta byl 29 let, což by v roce 1905 odpovídalo sedmnáctiletému školákovi. Bucharin byl představitelem celé jedné generace revolucionářů zformované neúspěšnou revolucí. Právě na tom vidíme, jak je důležité se v politické činnosti zaměřovat na studenty a mladé lidi obecně. Jak prohlásil Lenin, když s námi není mládež, jakou můžeme mít budoucnost?
Exilové roky ve stínu Leviatana (1910-1917)
„Marxisté se však nikdy necítili povinni přerušit svou teoretickou práci ani v dobách nejostřejšího třídního boje, pokud k jejímu vykonávání existovala alespoň nějaká reálná fyzická možnost.“ N. I. Bucharin v předmluvě ke knize Ekonomické teorie zahálčivé třídy.
Sedm exilových let bylo pro Bucharina dobou horečné práce a osudových setkání. V Krakově se setkal s Leninem, ve Vídni se Stalinem a v New Yorku s Trockým. Vzhledem k tomu, že uměl plynně francouzsky, německy a do určité míry ovládal i angličtinu, využil čas v zahraničí ke studiu. Jeho první rozsáhlá teoretická práce Ekonomická teorie zahálčivé třídy představovala koncentrovaný útok na tehdy ještě mladou rakouskou školu ekonomie.
Bucharin se osobně zúčastnil ve Vídni přednášek tehdy hlavního představitele této školy, ekonoma Böhma-Bawerka, a seznámil se také s tím, jak ji metodologicky zkritizovali rakouští marxisté. Hlavní přínos jeho první knihy spočívá v tom, že vedle metodologické kritiky austromarxistů rozvinul i vlastní kritiku sociologickou, kterou pak s metodologickou kritikou propojil.
„Metodologický rozdíl mezi Karlem Marxem a Böhmem-Bawerkem může být shrnut následovně: objektivismus-subjektivismus, historické hledisko-ahistorické hledisko, úhel pohledu produkce-úhel pohledu konzumace.“ Ze sociologického hlediska pak dle Bucharina představovala rakouská škola ideologii rentiérů, té části buržoazie, která byla vytlačena z produkce a zaobírá se jen konzumerizmem. Zaměření rakouské školy na individuální rozhodnutí spotřebitele tak reflektuje sociální bytí této skupiny, které díky vývoji kapitalismu nabývá na síle. Netřeba zdůrazňovat, že dnešní opětovný nárůst spekulativního kapitálu rodí ve velkých počtech rentiéry stejně jako v době před první světovou válkou, což vysvětluje i novou popularitu myšlenek vycházejících z rakouské školy. V tomto směru je Bucharinova kniha stejně aktuální, jako v době svého vydání.
Ve své době byla Ekonomická teorie zahálčivé třídy přijata s nadšením a okamžitě se stala součástí „kánonu“ marxistického myšlení. Bucharinovo další dílo mělo ale ještě zásadnější dopad na marxismus. Z jeho knihy Světové hospodářství a imperialismus totiž následně volně čerpal Lenin při sepisování knihy Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu. To ovšem neznamená, že se jedná o totožné publikace.
Jak si všímá trockista Michael Haynes, z nepochopitelného důvodu byla Bucharinova kniha přeložena do angličtiny jako Imperialismus a světové hospodářství, čímž je pozměněn význam názvu – Bucharin totiž měl za to, že imperialismus je produktem světové ekonomiky a nikoliv naopak. Bucharin zdůrazňuje, že kapitalismus je světový systém a vztahy mezi státy v rámci systému popisuje takto: „Celé země se dnes jeví jako „města“, konkrétně průmyslové země, zatímco celé agrární oblasti se jeví jako „venkov“. Mezinárodní dělba práce se zde shoduje s dělbou práce mezi dvěma největšími odvětvími společenské výroby jako celku, mezi průmyslem a zemědělstvím.“
Ve svojí analýze imperialismu se pak zaměřil na dva fenomény – jednak na skomírání volnotržní soutěže kvůli kartelům, ochranným clům a trustům, a druhak na novou roli státu, který začal do hospodářství aktivně zasahovat. Světové hospodářství je dle Bucharina zmítáno dvěma tendencemi, a sice internacionalizační a nacionalizační. Bucharin píše, že: „proces internacionalizace hospodářského života není v žádném případě totožný s procesem internacionalizace zájmů kapitálu.“ Vznikají sice nadnárodní korporace a kartely, ale opakující se bouře hospodářské krize, vyvolané konkurencí ve světovém měřítku, vždy donutí jednotlivé kapitalisty vyhledat bezpečnou zátoku v podobě státu. Dochází tedy k integraci kapitálu se státem.
Nová role státu vedla Bucharina k tomu, že ihned po sepsání knihy se pustil do práce na obsáhlém článku K teorii imperialistického státu, který je přímým pokračováním knihy. Inspirován příkladem válečného Německa popisuje Bucharin stav, kdy se ze státu stává kapitalista. Ale nejen to, stát odbourává ve svých hranicích konkurenci jednotlivých kapitalistů a stává se hlavním organizátorem výroby a distribuce, načež vstupuje do intenzivní soutěže s obdobnými státními kapitalismy. Vzniká tak „imperialistický loupeživý stát, ocelová organizace, co obepíná živé tělo společnosti ve svých pevných pařátech. Je to nový Leviatan, vedle kterého se fantazie Thomase Hobbese zdá dětskou hrou.“ Bucharin tak již v roce 1915 předvídá vznik totalitního státu. Právě toto poznání bude v pozdějších letech důvodem pro jeho zásadový antifašismus.
Potíž s čtením Bucharinových textů spočívá v jejich velké míře abstrakce spojené s určitou strohostí – sám Bucharin popsal svůj styl jako „algebraický.“ Tento fakt poskytl později jeho oponentům velký prostor pro deformaci jeho skutečných myšlenek. V případě imperialistického státu panuje určitá ambivalence, zda Bucharin svojí analýzou popisuje jen určité tendence přítomné v jeho době a samotného státně kapitalistického Leviatana považuje jen za abstraktní ideál, anebo zda se domníval, že dějinný vývoj skutečně nezadržitelně směřuje jím nastíněným směrem. Představa státu, který ve svých hranicích vymýtil konkurenci a přesunul ji čistě do mezinárodní arény, vyvolávala řadu nepříjemných otázek. Byla možná existence postkapitalistické společnosti, která ovšem nebude socialistická? Bucharin se k této eventualitě několikrát vyjádřil v různých textech:
„Měli bychom tu zcela novou ekonomickou formu. Už by to nebyl kapitalismus, protože produkce komodit by vymizela, avšak nebyl by to ani socialismus, protože nadvláda jedné třídy nad druhou by zůstala (a ještě by vzrostla). Otrok v této společnosti získává svůj podíl provizí ze zboží tvořící produkt obecné práce. Může získávat velmi málo, ale současně neexistují žádné krize.“ Bucharin opakovaně docházel k závěru, že takováto forma společnosti byla možná jen v teorii. Přesto se v jeho textech opakovaně objevuje vize „militarizovaného státního kapitalismu…mezi elitami nevyhnutelně narůstá nejdivočejší militarismus, stejně jako regimentace a krvavá represe proletariátu.“ Není to až příliš mnoho obav z čistě teoretické eventuality?
Bucharin předpokládal, že ve světovém hospodářství bude vždy převládat nacionalizační efekt, protože veškeré druhy mezinárodních organizací od ekonomických forem jako kartely, přes politické formy jako byla tehdejší Společnost národů, budou vždy slabší než formy jednotlivých států a budou tedy čelit větším organizačním problémům. Jak popisuje Haynes: „Rozdíly ve výrobních nákladech a v mírách zisku znamenaly, že jakékoli dohody na jejich základě byly pouze dočasné, a jelikož stát zůstával potenciálním zdrojem monopolního zisku, nadále představoval protikladný pól přitažlivosti.“ Není těžké vidět relevanci Bucharinových tezí pro dnešní éru – po volnotržním období opět přichází éra cel a hospodářský protekcionalismus dnes advokují tak rozdílné osoby jako ruský marxista Boris Kagarlický či americký prezident Donald Trump.
Tato analýza vedla k tomu, že Bucharin spustil tvrdý útok na ideu státu. Ve článku K teorii imperialistického státu píše: „Společnost budoucnosti je společností bez státní organizace. Navzdory tomu, co mnozí lidé tvrdí, rozdíl mezi marxisty a anarchisty nespočívá v tom, že marxisté jsou zastánci státu, zatímco anarchisté jsou proti státu. Skutečný rozdíl v představách o budoucím uspořádání spočívá v tom, že socialisté vidí společenskou ekonomiku vznikající z tendencí ke koncentraci a centralizaci, které jsou nevyhnutelnými průvodci rozvoje výrobních sil, zatímco ekonomická utopie decentralistických anarchistů nás vrací k předkapitalistickým formám…Forma státní moci je zachována pouze v přechodném okamžiku diktatury proletariátu, formy třídní nadvlády, v níž je vládnoucí třídou proletariát. S vymizením proletářské diktatury mizí i konečná forma existence státu.“
Pakliže Lenin s nadšením přijal Bucharinovy teze o imperialismu – k jeho knize Světové hospodářství a imperialismus dokonce napsal předmluvu -, jeho myšlenky o vztahu socialistů ke státu se naopak s přijetím nesetkaly. Lenin odmítl článek K teorii imperialistického státu publikovat a v soukromém dopise o Bucharinovi napsal: „Nikolaj Ivanovič je studovaný ekonom a v tomto jsme ho vždy podporovali, ale je ďábelsky politicky nestabilní. Válka ho dotlačila k semianarchistickým pozicím.“ Teprve až když se Lenin sám pustil do studia státu v rámci příprav své knihy Stát a revoluce, pochopil Bucharinovy pozice a přijal je za své.
Druhou ze čtyř částí Prokopovy práce přineseme příští neděli.
About The Author
