Izraelský ministr financí Becal’el Smotrič oznámil záměr vládního kabinetu rozšířit demilitarizované pásmo k řece Lítání a anektovat libanonské území jižně od jejího toku. Zájem o obsazení přes 1000 km² rozlehlého území kabinet ospravedlňuje zájmy izraelské bezpečnosti a nutností boje proti Hizballáhu, proti němuž libanonská vláda (dle Izraele) dostatečně nezakročuje.
Od začátku izraelské agrese vůči Libanonu – jež je pouhým rozšířením širší agrese Spojených států a Izraele vůči Íránu – provedly Izraelské obranné síly (IDF) rozsáhlou bombardovací kampaň, na níž 16. března navázala pozemní invaze. Během této došlo k nucenému vystěhování více než milionu civilistů, tedy zhruba pětiny celkové populace státu Libanon. Samotná akce si vysloužila odsouzení ze strany lidskoprávních organizací, mezinárodních institucí i vlád mnoha zemí, a to včetně Španělska, Kanady či Velké Británie. Vlnu pobouření způsobily i četné válečné zločiny, kterých se IDF dopouští. Mezi nimi nelze opomenout přes 40 cíleně zabitých mediků od počátku bojů nebo pokus o raketový atentát na britského novináře Steva Sweeneyho. Aktuální odhady hovoří o více než tisícovce zabitých civilistů, z nichž desetinu tvoří děti.
Z hlediska mezinárodního práva lze počínání Izraele nazvat invazí a agresivní válkou. Jeho skutky lze tedy přirovnat k praktikám Ruské federace (paradoxní je i podobnost argumentace izraelských a ruských představitelů) či Spojených států. V širším kontextu tento fakt umocňuje i mezinárodní zatykač, který na izraelského premiéra již 21. listopadu 2024 vydal Mezinárodní trestní soud, a to vzhledem k válečným zločinům v Gaze.
Dle mnohých analytiků je dlouhodobou vizí izraelské vlády uskutečnění tzv. Velkého Izraele – imperiální mocnosti táhnoucí se od Nilu až k Eufratu. Spíše než skutečným politickým projektem se však Velký Izrael jeví jako rétorický prostředek k posílení židovského nacionalismu a upevnění postavení vlády Benjamina Netanjahua mezi radikální částí izraelské veřejnosti. Smutným odrazem reality je postoj izraelské společnosti, která v drtivé většině podporuje zahraniční politiku vlády. Stejně tak i v postoji ke Gaze zastává nadpoloviční většina izraelské populace názory ospravedlňující genocidu Palestinců. Strategie vnějšího imperialismu jako léku na domácí problémy se tedy bohužel prokazuje jako až příliš efektivní.
Není to v historii poprvé, kdy Izrael takto provozoval zahraniční politiku. Za zmínku stojí izraelská intervence do občanské války v Libanonu, která v letech 1978 a 1982 vyvolala obrovské humanitární škody. Zcela největším zločinem těchto agresí byl tzv. masakr v Sabře a Šatíle (uprchlické tábory palestinských civilistů), kde Izraelem podporované milice zmasakrovaly přes tisícovku osob. Dodejme však, že anexe jižního Libanonu – podobně jako plánovaný zábor Gazy – jsou možné pouze kvůli defenzivní pozici, v níž se arabský svět nachází. S polevující kontrolou Spojených států nad regionem (což se projevuje např. i stahováním jednotek NATO z Iráku) bude pro Izrael mnohem těžší své maximalistické ambice uhájit. V případě Libanonu tedy hraje Izraeli do karet nevraživost většiny arabské politické elity k šíitským milicím a konec mise OSN v Libanonu (UNIFIL), to ale nemusí stačit.
Jedno je již nyní jisté – izraelská otevřenost v míře neúcty k mezinárodnímu právu a lidskému životu z něj dělá černou ovci Západu. Ten své vraždění doposud dokázal maskovat humanitárním zájmem, jež se s genocidní rétorikou izraelské elity plně vytrácí. Větší uvědomění o zločinech euroatlantického řádu pak výrazně posiluje sebevědomí jednotlivých regionů a postupně vede k multipolaritě. Libanonci, Íránci, Palestinci (ale i Kubánci, Súdánci nebo Ukrajinci) tak platí krvavou daň za proces, který nakonec povede k jejich částečnému osvobození.
About The Author
