Snaha Spojených států o anexi Grónska a poslední výhrůžky prezidenta Trumpa na adresu evropských zemí představují nejvýraznější rozkol v zájmech USA a zbytku NATO od vzniku aliance v roce 1949.
Od opětovného nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu v lednu 2025 prochází politika USA drastickými změnami. V souladu se svou bezpečnostní strategií totiž americká administrativa poprvé v dějinách podniká kroky vymezující se vůči EU a zbytku NATO. Výroky na adresu kanadského premiéra Carneyho a eskalující diplomatická roztržka o Grónsko tak představují jednu z nejtěžších ran ideologickému transatlantismu.
Rozkol mezi Washingtonem a Bruselem paradoxně začala již odcházející Bidenova administrativa v lednu 2025. Tehdy změnila omezení na vývoz čipů pro trénování AI do Evropy z velice volného na více omezený mód. Vyjmuté z tohoto opatření zůstaly pouze státy “starého Západu”, přičemž zbytek EU se dostal na seznam potenciálně nedůvěryhodných partnerů. Trump však tento eskalační potenciál mnohonásobně zvětšil na rétorické i praktické bázi.
Svou neortodoxně otevřenou rivalitou s evropskými státy ohledně geopolitických priorit, otázkách zahraničního trhu a bezpečnosti Arktidy v mnohém překonal veškeré dosavadní administrativy. Prvním vyvrcholením rodící se roztržky mezi směřováním EU a USA nepochybně byla obchodní válka. Ta začala v dubnu 2025 a znamenala první významnou obchodní bariéru na transatlantické úrovni. Rozpoutal ji Donald Trump svým jednostranným oznámením 25 % cel na vývoz z EU do Spojených států a následné zvýšení cel na evropskou ocel na 50 %.
Obchodní válku nakonec po nátlaku amerických podnikatelů a zhoršující se situaci na obou stranách oceánu ukončila dohoda. I charakter této dohody však dokazuje nerovné postavení mezi Američany a Evropou, na němž transatlantismus stojí. Evropané totiž za snížení cel na 15 % zaplatili zrušením drtivé většiny cel na americké zboží a schválením výhledu investic do USA.
Celá dohoda, pochybná platností i povahou, však neznamenala konec rostoucích eskalací mezi USA a Evropou. Americká bezpečnostní strategie silně deprioritizovala severoatlantickou spolupráci a kodifikovala Trumpův přístup k rostoucí multipolaritě světa. Aktivní vyvazování se ze svých závazků dokázal Trump jednoduše ospravedlnit údajně nízkými vojenskými výdaji ostatních členů NATO. Žádal po nich zvýšení příspěvků na obranu na jen těžko představitelných 5 % HDP.
Ani tato rána ale neshodila atlantské vazby ze stolu a mnozí členové tento závazek vcelku ochotně akceptovali. Ne všichni však byli s výslednou podobou spokojeni, a tak u závazku vznikla výjimka pro Španělsko, přičemž Slovinsko kvůli těmto výdajům zvažovalo referendum o setrvání v NATO.
Po těchto událostech následuje rána největší. Již od své lednové inaugurace mluvil Trump o expanzi USA ve smyslu teritoriálním i vlivovém. Tento zájem demonstroval tvrdým nátlakem na vládu Panamy a ostrými výroky na adresu Kanady.
Zdaleka nejvíce se tato snaha projevila při snaze americké administrativy kombinací diplomacie a výhružek anektovat Grónsko. Stupňování této rétoriky v lednu 2026 vedlo evropské země až k poslání symbolického kontingentu na půdu tohoto zmrzlého ostrova. Dánsko, pod jehož jurisdikcí se Grónsko nachází, začalo bít na poplach, neboť například i americká rozvědka byla do operace o legitimizaci anexe Grónska zapojena.
Hlavním argumentem americké administrativy je často skloňovaná bezpečnosti Arktidy před vlivem Číny a Ruska. Tento argument se však velice rychle rozpadá při porovnání diplomacie Ruska a Číny v této oblasti s americkým přístupem, který je výrazně agresivnější a nedbá na zájmy ostatních aktérů.
Nakonec však tragickou roli opět sehrál Mark Rutte, generální tajemník NATO. Jeho politická kariéra stojí na síle transatlantismu, tudíž rostoucí nedůvěra mezi oběma mocenskými póly je v přímém rozporu s jeho politickou sebezáchovou. Zvolil tedy politiku absolutního usmiřování USA, která spočívala například i v částečné legitimizaci amerických argumentů. Jeho SMSky s Donaldem Trumpem, které unikly na sociální sítě a ostře kontrastovaly s SMSkami, které Donaldu Trumpovi napsal např. francouzský prezident Emmanuel Macron, vyjadřují silně poníženou pozici, z níž nejvyšší činitel NATO komunikuje s americkým prezidentem.
Navzdory této pozici přinesl jeho přístup plody. 21. ledna po společném hovoru Trumpa a Rutteho měla (s dánským souhlasem) být dosažena přijatelná dohoda o Grónsku. Ta mimo jiné zahrnuje větší americkou vojenskou přítomnost nebo těžařská práva pro americké společnosti. Fakticky však dohoda nepřináší takřka žádnou změnu, neboť se v Grónsku již nyní nacházejí tři hlavní arktické základny americké armády. Jakoukoliv těžbu navíc svazují velice striktní ochrana životního prostředí a grónského ledovce, která větší investice znemožňuje.
Dohoda o Grónsku možná dočasně uklidnila napětí v rámci Severoatlantické smlouvy. Míra politického ponížení atlantistů však přesahuje únosnou mez, a nehledě na postoje evropských lídrů započíná definitivní rozpad euroatlantické spolupráce. Je jen otázkou času, než další krize podobná Grónsku opět donutí evropské státníky ustupovat ze dříve nemyslitelných pozic a rozpory vyhřeznou ještě naléhavěji.
About The Author
