Uprostřed dynamického dění stran pokračování rusko-ukrajinského konfliktu poskytl svůj náhled na tuto problematiku také bývalý zástupce slovenského generálního štábu, generálporučík Pavel Macko. V rozhovoru pro server Novinky.cz, vydaném 5. března tohoto roku, vyjádřil přesvědčení o fatálnosti kroku, jímž administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa pozastavila (ačkoliv v době psaní tohoto článku je již opět vše při starém) zbrojní dodávky napadené Ukrajině. Ten má vést ke zhoršení situace na frontě ve prospěch Ruské federace, což dle Macka může stimulovat další válečné choutky Putinova režimu. Dle slovenského ex-náčelníka je tedy nutné oprostit se od doposud opatrné zbrojní politiky Evropy a začít vytvářet vlastní pilíř obrany kontinentu, pro případ pokračování válečného napětí eskalovaného nejen Ruskou federací na východě, nýbrž i nespolehlivostí administrativy USA.
Výše zmíněná konstatování by nepřinesla mnoho výjimečného, kdyby mezi ně nebyla vetknuta dvě pozoruhodná prohlášení. Jedním z nich je Mackovo přesvědčení, že se dnes světová geopolitická situace nachází v symbolickém roce 1938 a válka tedy „již běží“. Tím druhým Macko zavrhuje dosavadní výdobytky sociálního státu, jež proti síle ruských tanků nenajde efektivní odpověď, ve prospěch ekonomiky orientované na zbrojní výrobu. Pakliže se zaměříme na první z uvedených prohlášení jakožto kontextuálního rámce pro prohlášení druhé, nalezneme v Mackových slovech poněkud problematickou vizi budoucnosti, neboť historii nedávno minulou, z níž má dle něj vyplývat poučený postup dneška, reflektuje jen velmi povrchně.
Tesařův Mnichov jako memento dějin
V roce 1989 napsal český historik Jan Tesař práci s názvem Mnichovský komplex, v níž přispěl do tehdy již šesté dekády rozjímání o tragédii podzimu 1938 hlavně konstatováním, že okolnosti samotné mnichovské krize nelze brát za základ diskuse o tom, proč nakonec selhala politická i vojenská reprezentace prvorepublikového Československa. Tragédie Mnichova byla určena okolnostmi, jež slovutní mírotvůrci Édouard Daladier a Neville Chamberlain po vystoupení z letadla na letišti v Bavorsku mohli ovlivnit jen nepatrně. Vše podstatné se odehrálo již dříve, počínaje Německem odstupujícím v roce 1932 z odzbrojovací konference v Ženevě a následně (už pod patronátem Adolfa Hitlera) ze Společnosti národů; pokračuje neschopností československé vlády zadusit hospodářskou krizi dříve než v roce 1936, což způsobilo zpoždění klíčových obranných investic, kupříkladu výstavby opevnění, jež se počala formovat ve zmíněném roce a její ukončení bylo plánováno pro první polovinu 50. let.
Tesařův závěr zní, že reakce na nebezpečí fašismu se v politikách vlád v Československu 30. let stala liknavou a neúčinnou. A to zejména proto, že nebyla včas zažehnána dle Tesaře důležitá komponenta pro vzestup fašistických tendencí – hospodářská nestabilita (a podotýkáme, že také ohrožení nemajetných tříd ze strany domácího i nadnárodního kapitálu).
V dnešních dnech nelze než souhlasit s myšlenkou, že geopolitický řád tří minulých dekád se zdá klopýtat ke svému konci. Ohrožení bezpečnostní stability naší republiky přichází zejména v důsledku pokračování agrese Ruské federace vůči Ukrajině; ideologie putinovského Ruska přitom znovu praktikuje nacionální šovinismus a pověřuje silnou rolí tradicionalisty v otázkách náboženství či rodiny. V neposlední řadě je země ovládána oligarchickými strukturami, jež neváhají z léta na léto přetvořit stát a společnost ve válečnou mašinerii. Tyto rysy vzbuzují obavy napříč Evropou, přičemž funkcionáři a propagandisté Kremlu se netají touhou výše zmíněné principy vyvážet za hranice svého státu. Neméně obav vzbuzuje poslední vývoj ve Spojených státech amerických, kde administrativa Donalda Trumpa pomalu instaluje vládu plutokracie říznutou nádechem krajní pravice, a řadou silných prohlášení vůči svým zeměpisným sousedům eskaluje mezinárodní napětí.
Zvýšení obranyschopnosti jakožto akcelerátor socialistické politiky?
Pakliže se v tomto bodu úvahy vrátíme ke dvěma výše zmíněným výrokům Pavla Macka, seznáme, že situace se má zcela jinak – oslabením sociálního státu bychom sklouzli ke zopakování neřešitelného dilematu mezi obranou republiky a kapitulací před cizím agresorem během tragédie roku 1938, která by se v obměněných kulisách odehrála po hegelovsku jako fraška. Zkušenost minulého století nás naučila, že krize plodící fašismus nezačala „okouzlenými davy“ v rukou manipulátorů, nýbrž starou dobrou nedůvěrou drtivé většiny obyvatelstva v politické a hospodářské elity, které záhy poté, co lidstvo vzešlo z bahnitého pekla Grande Guerre, dopustily systémovou nespravedlnost, jež vyvrcholila newyorským černým pátkem. Poté již nebylo v silách těch, kteří na situaci pohlíželi racionálně, obrátit vývoj směrem k nápravě.
Obranyschopnost země v případě vnějšího ohrožení může zajistit jen ten, kdo věří v její étos. To dobře věděl konzervativní ministerský předseda Velké Británie v průběhu druhé světové války, Winston Churchill, který v první polovině 40. let umožnil přípravy obřího sociálního projektu, jež po válce znamenal novelu zákona o sociálním pojištění či založení veřejné zdravotní služby (NHS), a tímto programem z dílny ekonomů kolem Williama Beveridge podmínil dočasné oběti obyvatel koruny ve válečných letech.
I dnes lze uvažovat o podobném postupu, a nemusí jít jen o přísliby. Průmyslovou mobilizaci, tak důležitou pro zbrojní výrobu, nejefektivněji rozproudí infrastruktura ve veřejných rukou se silným slovem zaměstnanců v jednotlivých podnicích. Vyvlastnění klíčových energetických kapacit země představuje další krok k zajištění řízení soběstačného a suverénního hospodářství, které se nemusí obávat výkyvu cen důležitých komodit. Nelze také zapomínat na zapojení nezaměstnaných do prací, které budou veřejným sektorem důstojně ohodnoceny a přispějí ke kolektivní mobilizaci sil. Zbrojní produkce, jež bude rezultátem výše popsaných snah, tak nakonec jen zrychlí vývoj směrem k přechodu na kvalitativně vyšší a racionální stupeň hospodářství, který bude citlivý vůči nerovnostem a radikálně sníží ekonomické nejistoty. Lze otevřeně říci, že i tak paradoxní otázka, jakou představuje navýšení zbrojních výdajů, nyní může nahrávat přechodu k socialismu.
Závěr této úvahy se může zdát rozporným. Opravdu je nutné zvyšovat zbrojní výrobu a výdaje na tuto zrovna v naší zemi, popřípadě celé Evropě, když největší ekonomiky západního světa spolu s USA svými zbrojními výlohami už nyní trojnásobně převyšují Ruskou federaci? Klíčový zde však není prvek pře- nebo dokonce uzbrojení nepřítele, nýbrž spojení výzvy ke zlepšení obranyschopnosti země s přechodem k rovnostářským politikám.
Socialistická levice se v otázce zbrojení rozhodně nemusí obávat akceleracionistické taktiky a může začlenit tuto agendu do komplexního programu přeměny společnosti. Zbrojní průmysl pod kontrolou jeho vlastních zaměstnanců (a veřejného sektoru obecně) představuje kýžený stav.
Výše poskytnuté řešení dilematu mezi vyššími výdaji na zbrojení a sociálním státem ovšem dosud nerezonuje tak, jak by bylo záhodno. Francouzský prezident Emmanuel Macron se nedávno nechal slyšet, že se Francie stane suverénním zbrojařským lídrem Evropy, aniž by jakkoliv měnila daňový mix či zaváděla prozaměstnanecká opatření. Je jisté, že reakce nejen tamních odborových organizací a levicových hnutí na sebe nenechá dlouho čekat. Snad brzy dojde uznání postoj, který výdaje na zbrojení nebude vydávat za metafyzické zlo o sobě, nýbrž věc nazře přízemnějším pohledem – i zbrojní průmysl je segmentem kapitalistického hospodářství, skrze který lze tlačit vývoj kupředu. Falešné dilema Pavla Macka o nepotřebnosti sociálního státu vzhledem k výrobě zbraní poté zanikne.←
Další články, kulturní rubriku, soutěž a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
