Moderní éra neoliberalismu se blíží ke konci. To už snad ve světle událostí posledních let pochopil každý, avšak málokdo se odváží přemýšlet nad tím, co přijde dál. Neoliberalismus se totiž dokázal zakořenit hluboko do lidské mentality, někde více, někde méně. Ale všude, kam přišel, našel útočiště v hlavách „expertů“ a akademiků, ba co víc, i v srdcích mnoha svých „poddaných“. Co neoliberálové pochopili mnohem lépe než jejich další pravicoví kolegové a ideologové, je lidská touha po významu a významnosti.
V mezích neoliberalismu mluvíme samozřejmě o významu individuálním. Hesla typu „osobní odpovědnost“, „volný trh“, “finanční gramotnost“ či výzva „I ty můžeš být miliardářem!“ se v neoliberálním kapitalismu staly všudypřítomnými. Zeitgeist neoliberalismu nás však opouští, minimálně ve sféře mezinárodní politiky.
Všude okolo nás vyhrává volby antisystémová či krajní pravice, nebo její posluhovači. Lži o šíření svobody už jsou dávno passé; místo nich začali světoví hráči otevřeně prosazovat své zájmy bez kdysi nutné „omáčky“. Realismus se stává statem quo. Neoliberálové šílí, jelikož byla nabourána jejich iluzorní představa o univerzálně dobré, morální a vždy prospěšné dominanci USA nejen ve světě, ale i v Evropě. Obzvláště po letech materiálního i morálního zbrojení proti ruskému putinovskému režimu lidé holt nepřehlédnutelné paralely vidí.
USA přitom postupují – z liberálního hlediska paradoxně – hůře než Ruská federace. Důvody jsou jasné: Ruská federace sice imperialisticky útočí na nejnovějšího vazala Spojených států, přitom ale chytře využívá amerického opovrhování globálním Jihem a buduje důstojné vztahy v Asii, subsaharské Africe a Jižní Americe. Spojené státy mezitím dělají imperialistické výboje i proti vlastním spojencům (či vazalům) a nové si nevytvářejí.
Na neoliberály tohle působí velmi zvláštně. Po desetiletích navazování svých ekonomik i politik na USA stojí před Spojenými státy, které nepoznávají, a to ve chvíli, kdy totožné procesy probíhají i v jejich vlastních zemích. Síla se stává hlavním faktorem mezinárodní politiky, desetiletí budovaný mezinárodní řád se liberálům hroutí pod rukama a konečně zjišťují to, co země globálního Jihu věděly celou dobu: žádné impérium nebude stát za vámi, žádné impérium vám nepomůže. Evropa si své postavení užívala jen proto, že její spotřebitelský trh byl dostatečně velký, aby ovlivňoval svět, proto také označení EU jakožto „regulační supervelmoci“ získalo relevanci. Ale ve světě, ve kterém USA svoji mocenskou pozici využívají naprosto asertivně, a to i vůči Evropě, je tento fakt irelevantní.
Avšak Evropská unie není bezmocná. Díky své ekonomické síle dokáže USA silně poškodit, protože většina amerických firem je závislá na odběru svých služeb Evropany. Paradoxně je to právě kvůli neoliberálním ekonomickým dohodám, které po desetiletí utvářely transatlantické vztahy. Evropská unie drží v rukou pomyslnou „ekonomickou jadernou hlavici“, a to vše díky neoliberalismu. Tato prohnilá ideologie je totiž ve své podstatě stále jen ideologií, nástrojem silnějším než jakákoliv fyzická zbraň, mocnějším než jakékoliv pero.
Imperialismu Spojených států Evropa sama o sobě vzdorovat nedokáže, dokud nezačne účinně využívat své pravomoci a nebude postupovat jednotně, což je velmi těžké si představit. Proto je v této oblasti nutné spojit síly se zemí, která je nejsilnější světovou ekonomikou: s Čínskou lidovou republikou.
Hlavní argument pro tuto „nemanželskou smlouvu“ leží v děsivé symbióze jejich potřeb. Evropa, která se snaží o tzv. „zelenou transformaci”, je dnes technologicky i surovinově zcela závislá na čínských inovacích. Od fotovoltaiky po baterie do elektromobilů, bez Číny je evropský Green Deal jen cárem papíru a prázdným sněním liberálních elit. Naopak Čína, čelící pokusům USA o ekonomické obklíčení, nutně potřebuje evropský trh a jeho regulační sílu jako štít proti americkým sankcím.
Tento „eurasijský blok“ by mohl být definitivním umíráčkem unipolarity. Pokud by se evropský trh a stále významné technické normy spojily s čínskou výrobní kapacitou v jeden funkční celek, transatlantické okovy by praskly jako nit. USA si jsou tohoto nebezpečí vědomy, a proto skrze své mediální a politické spojence v Evropě neustále bičují morální paniku. Jenže morálka v mezinárodní politice vždy končí tam, kde začínají politické a ekonomické zájmy.
Je to paradox, nad kterým neoliberální jestřábi kroutí hlavou: právě snaha USA o deindustrializaci Evropy (která pomalu probíhala už za prezidenta Bidena) ve jménu „boje za demokracii“ vhání starý kontinent do náruče rudého draka. Evropa se nachází v bodě, kdy si musí vybrat, buď bude skomírajícím skanzenem pod americkým protektorátem, nebo se stane svébytným pólem v multipolárním řádu, kde obchodní trasy vedou z Lisabonu až do Šanghaje, nikoliv jen jednosměrně přes Atlantik. V posledních měsících se zdá, že si to uvědomuje alespoň Emmanuel Macron. Uvidíme, jaké výsledky tato iniciativa přinese.
Z hlediska levicového realismu je toto spojenectví jedinou šancí, jak zabránit totálnímu podřízení Evropy americkému vojensko-průmyslovému komplexu. Je to sázka na nejistotu, ale v ruinách neoliberálního řádu jde o sázku jedinou. Jakmile totiž padne mýtus o nepostradatelnosti USA, zjistíme, že naše budoucnost neleží v oživování mrtvých transatlantických dogmat a iluzí, ale v nalezení společné řeči s těmi, které jsme se pod taktovkou Washingtonu učili nenávidět.
Je ale důležité nezapomenout na to, že pokud levice bude nadále prohrávat, ani z tohoto spojenectví nemusí vzejít nic dobrého. Slovy švédsko-amerického písničkáře Joea Hilla: „Každé kolo, každý důl i každá huť, flotily i vojska země, na jejich rozkaz stanou bez hnutí.“ Čili moc, i ta využívaná v diplomacii, pramení z lidu. Je jen na nás, kdy ukončíme imperialismus, utrpení i hlad.
About The Author
