Jedním z nejskloňovanějších pojmů moderního socialistického hnutí je tzv. čínský model. Někteří jej považují za plnou kapitulaci kapitalistickému řízení hospodářství a slovo socialismus vnímají jako pouhou historickou reminiscenci. Jiní ho zase považují za velmi inspirativní a namítají, že demonstruje přirozenou nadřazenost socialismu nad kapitalismem. Co je tedy čínský socialismus zač? A může nám být v něčem inspirací, či naopak odstrašujícím případem?
Smrt Mao Ce-tunga znamenala v roce 1976 značný otřes pro celou politickou elitu Čínské lidové republiky. Jeho rozporuplný odkaz a hmatatelné neúspěchy kontrastovaly s enormním kultem osobnosti, který navíc značně posílila kulturní revoluce. Jeho nástupce, Hua Kuo Feng, zvolil v této situaci doktrínu tzv. “dvou cokoliv” (两个凡是), která v podstatě znamenala dogmatické následování Velkého kormidelníka. Toto směřování strany však záhy ukončila radikální vize ostříleného veterána, jehož kariéru utnula kulturní revoluce a jehož popularita v rámci strany začala masivně růst, Teng Siao Pchinga. S rokem 1978 tedy začíná nová etapa vývoje Komunistické strany Číny ve znamení “Otevření Číny světu”.
Tengovy reformy jakožto impuls hospodářského zázraku
Kritika Teng Siao Pchinga se netýkala ideologické, nýbrž praktické roviny budování socialistické společnosti. Na pověstném 3. plénu 11. politbyra (jež reformy slavnostně zahájilo) se Teng zaměřil na hospodářské zaostávání za světem, absenci modernizace, rostoucí chudobu a neschopnost Číny prosadit se v dynamicky se vyvíjejícím světě. Stranu, stále ještě stigmatizovanou ortodoxním maoismem, dokázal o svém programu přesvědčit na základě doktríny “Hledání pravdy ve faktech”, která představila alternativní uvažování o třídním boji či prostředcích k dosažení socialismu a kritizovala absurditu bezbřehé oddanosti starým myšlenkám.
Teng s reformami začal na venkově, který vnímal za hlavní nosný pilíř čínského socialismu. Nahradil lidové komuny, jež doposud spravovaly statky, systémem, v němž za zemědělskou produkci zodpovídají jednotlivé domácnosti. Stát stále stanovoval kvóty, byl vlastníkem půdy a realizovatelem zemědělské politiky, ale její konkrétní vykonávání a prodej nadprodukce (či pěstování plodin) delegoval na jednotlivé domácnosti, aniž by půdu jakkoliv privatizoval. Výnosnost mnohonásobně vzrostla. Následovalo omezení státních intervencí do cenové politiky s cílem umocnit ziskovost, což stát kompenzoval hospodářským stimulem a navýšením investic do platů. Výsledky reformy na venkově brzy překonaly většinu očekávání a tempo růstu v rurálních oblastech dalece přesahovalo ostatní země třetího světa, kapitalistické i socialistické.
Dalším aspektem hospodářské reformy mělo být samotné otevření Číny světu. To pozvolně začalo již za Maa obchodními styky se Spojenými státy a mělo být po vzoru asijských tygrů následováno merkantilistickou orientací na exportní politiku. Teng argumentoval, že socialismus a vedení třídního boje jsou možné pouze tehdy, jsou-li vytvořeny výrobní prostředky, o které se třídní boj může vést. Čína proto potřebovala zahraniční investice, jelikož kapacity pro plnou industrializaci a modernizaci vlastní ekonomiky neměla. Aby však stát měl investice pod kontrolou, po vzoru Irska začala strana zakládat tzv. “speciální ekonomické zóny”. Ty vycházely z koncepce “ptáčka v kleci”, tj. trh a investice jsou ohraničeny ve státem určených oblastech, kam proudí know-how a výrobní prostředky z rozvinutých kapitalistických států, aby mohly vznikat stejné v Číně, již v socialistických podmínkách. Socialismus s vybudovanými výrobními prostředky pak dle Tenga měl být dominantní silou i v globalizovaném světě, kterému vládne kapitalismus.
Čínské hospodářské reformy postupně transformovaly i státní sektor. Začaly utvářet předpoklady pro vznik silného vnitřního trhu, který měl zlepšovat kvality státních podniků a vytvořit předpoklady pro členění na “veřejné” a “neveřejné vlastnictví”. Čína také procházela hospodářskou reformou zdola – vedení strany a státu podporovalo iniciativy nižších stranických orgánů a samospráv v rámci reformy.
Velké hospodářské úspěchy znamenaly nejen přežití čínského socialismu po roce 1989, ale i tempo rozvoje, jež překonalo i nejoptimističtější scénáře vývoje. Počet takzvaných speciálních ekonomických zón, přivádějících do země zahraniční investice, se postupně rozrostl na 15, státní podniky byly restrukturalizovány. Čína se stala členem Světové obchodní organizace a byla obnovena činnost čínské burzy. Komunistická strana v této době začala čínský systém charakterizovat jako “tržně socialistický”. Nezřekla se myšlenky vybudování marxistické společnosti a ani myšlenek maoismu, priority však ležely v praktické stránce socialismu: cesta k důstojným životním podmínkám a snaha zachovat myšlenky státního vlastnictví a plánování ve stavu, kdy svět pohltila éra neoliberalismu.
Mezi kolektivistickou ideologií a ekonomickými tlaky
Přesuňme se ale více do přítomnosti. Zatímco v devadesátých letech se v západních médiích o čínské ekonomice mluvilo více méně jako o “socialismu, jež přechází v kapitalismus”, v 21. století se začaly objevovat postoje kritizující směřování k další liberalizaci socialistické ekonomiky a navrhující návrat k hodnotám marxismu-leninismu, potažmo k čínskému maoismu.
Jedním z fungujících konceptů této renesance marxistické praxe byl tzv. “Čchung-čchingský model”, který ve stejnojmenné provincii praktikoval tajemník Po Si-laj. Tento model představoval nejen masivní státní investice do infrastruktury či pobídky pro státní podniky, ale taktéž kampaň proti korupci a plýtvání, či dokonce oživení revoluční kultury a písní z maoistické éry. I přes poněkud komplikovaný odkaz tohoto straníka, který od roku 2013 sedí ve vězení za zneužívání veřejné funkce, se stal vzorem pro návrat k roli státu v ekonomice. Ten charakterizuje čínské heslo Guó jìn mín tuì (国进民退), které v překladu znamená “stát postupuje, zatímco soukromý sektor se stahuje”.
Hlavní osobností nového trendu se stal současný generální tajemník čínské komunistické strany Si Ťin-pching. Jím iniciované programy a reformy znamenaly nejen návrat k posilování role státu v ekonomickém směřování Číny, ale rovněž boj proti vzniklým nerovnostem a druhou vlnu modernizace čínské ekonomiky. Pojďme si tedy rozebrat současný stav čínské ekonomiky, její strukturu, míru plnění čtrnácté pětiletky a výhledy, které nabízí Čína socialistickému hnutí.
Nejdříve ale něco k vlastnickým strukturám čínských firem a jejich vazbám na čínský stát. Čínské společnosti můžeme rozdělit dle vlastnictví do tří typů: státní podniky (SOE z anglického “state-owned enterprises”), podniky se smíšeným vlastnictvím (MOE z anglického “mixed-ownership enterprises”) a soukromé podniky (do nichž řadíme jak podniky vlastněné domácím, tak i zahraničním kapitálem). Existuje zde však jedno důležité hledisko, které je třeba zohlednit.
“Soukromý sektor” je v kontextu čínské ekonomiky nazýván zastřešujícím pojmem “neveřejný sektor” a vlastnická struktura čínských firem ne vždy kopíruje tu, kterou běžně vidíme na západě. Například technologická firma Huawei je plně vlastněna svými zaměstnanci, kteří se organizují ve výkonnou radu. Firma je (alespoň v teorii) tedy řízena na základě zaměstnanecké demokracie a zbylé aspekty podléhají výborům propojeným s komunistickou stranou. V Číně je také mnoho podniků, ve kterých státní investoři, či přímo stát sám, vlastní tzv. “golden share” a dává mu tedy výsostné právo rozhodovat o směřování dané firmy (příkladem takové společnosti je například Alibaba). Mnoho čínských miliardářů má konkrétní vazbu na čínskou komunistickou stranu a prostřednictvím jejích plánů angažuje valnou část svých činností. Čínská vláda navíc masivně podporuje start-upy (takto začal i čínský AI model DeepSeek), různé typy investičních fondů a prostřednictvím státních investorů efektivně pracuje s domácími i zahraničními trhy. Je tedy hodně těžký úkol odhadnout, jakou roli opravdu stát v ekonomice má. Obecně se však udává, že přibližně ⅔ čínského HDP pochází ze soukromého (respektive neveřejného) sektoru, což se ale z většiny týká služeb. Ve strategických oblastech hospodářství se stát angažuje podstatně více.
Vlastnictví půdy zůstává i nadále zakázáno čínskou ústavou a zemědělství je stále organizováno dle principů stanovených začátkem osmdesátých let. I přes jejich kolektivní vlastnictví a přítomnost pouze omezeného množství tržních nástrojů je v současnosti čínské zemědělství jedno z nejefektivnějších a nejintenzivnějších na světě. Samotná Čína je pak největším exportérem zemědělských produktů na planetě. Čína je ve svém kolektivním zemědělství dokonce natolik suverénní, že v polovině února vydalo politbyro (v kontextu končícího čtrnáctého pětiletého plánu) plán plné zemědělské soběstačnosti do konce roku prostřednictvím státních půjček a investic do rozvoje zemědělství a pěstitelství na čínském venkově. Z hlediska indexů efektivity energetické spotřeby na škále 0 až 1 se čínské zemědělství drželo přibližně na hodnotě 0,9.
U státních podniků je situace komplikovanější. Čínský stát drží kontrolu nad klíčovými sektory, jako je těžba, doprava, těžký průmysl, ale například i bankovnictví, které se stalo hlavním nástrojem čínské „soft power“ na domácích trzích. Čínské státní podniky sice tvoří „jen“ 30 % HDP, ale stojí za 60 % tržní kapitalizace (dle údajů z roku 2019) a tvoří 88 % největších a nejvýdělečnějších čínských firem. Od roku 2013 sice vláda umožnila minoritní podíly i v těchto státních podnicích prodávat na burze, ale jako zdroj dalších investic, nikoliv jako způsob jejich privatizace (což v roce 2020 potvrdila utvrzením vedoucích pozic v jejich čele). Státní sektor navíc převzal iniciativu v oblastech, kde soukromý sektor selhával a nedokázal pracovat v souladu se státními zájmy (takovým příkladem jsou nemovitosti). Banky, které stát vlastní, jsou unikátním způsobem, jak ambiciózní projekty realizovat. Umožňují totiž státním i soukromým podnikům v Číně poskytovat úvěry a financovat tak velmi vysoké obnosy, což činí většinu podniků nezávislé na čínských burzách, které tak povětšinou stagnují (v kontrastu s prudce rostoucím HDP).
Čína prochází érou modernizace v kontextu čtvrté technologické revoluce. I v této oblasti Čína postupuje na základě státem vypracovaného plánu Made in China 2025, který z ní má udělat dominantní sílu na trhu s inovacemi a moderními technologiemi. Tento značně ambiciózní projekt znamenal ohromné změny v čínské reorientaci „z továrny na laboratoř“, z ekonomiky závislé na ekonomiku (alespoň částečně) nezávislou. Jedním z vytyčených cílů, jež byl obsažen i v pětiletém plánu, bylo posílení čínské pozice na trhu s elektromobily. Tento cíl vedl k nárůstu exportů čínských aut o takřka 700 % v průběhu 3 let. Mezi další inovace můžeme zahrnout dekarbonizaci průmyslu, v němž Čína naprosto dominuje a povedlo se jí zdesetinásobit množství instalovaných fotovoltaických panelů. Čína také usilovně pracuje na technologii jaderné fúze a kvantových počítačů, kdy se ji nedávno povedlo provést kvantovou komunikaci na vzdálenost 3800 km. Tyto pokroky však nejsou pouze symbolické, ale i strategické – kvantová komunikace je naprosto nedešifrovatelná se současnou výpočetní technikou a jaderná fúze by zabezpečila energetické požadavky sebevětších projektů čínské vlády. Čína navíc pracuje s principem udržitelného rozvoje a v souladu s projektem “Made in China 2025” má být recyklováno až 79 % veškerého průmyslového odpadu.
V kontrastu s veřejným míněním, kdy jsou pětiletky považovány za symbol zaostávání a nehospodárnosti, v Číně znamenají maximalizaci využití jednotlivých zdrojů a státní podniky jsou zdrojem modernizace a rostoucí efektivity v čínské ekonomice. Často bývají ambiciózní plány i překonány a nejméně splněná položka (týkající se materiálové produkce) byla k půli minulého roku splněna na 75 %. Ruku v ruce jde s těmito masivními plány i expanze čínského exportního potenciálu prostřednictvím iniciativy “Nová hedvábná stezka”, která zůstává největším mezinárodním infrastrukturním projektem dneška.
Socialismus národních specifik jako inspirace
Není však možné si zcela Čínu malovat narůžovo. Ačkoliv jsou čínské pokroky opravdu mimořádné a cesta k tržnímu socialismu vedla k vyvedení až 800 milionů lidí z chudoby (což si neprávem přivlastňuje MMF a další neoliberální instituce), pokroky vedly také k prudkému nárůstu korupce, nerovnosti, neudržitelné urbanizaci a obrovské demografické krizi, která v kombinaci s tvrdohlavým vymáháním politiky jednoho dítěte představuje hlavní výzvu pro čínskou budoucnost. Čína rovněž trpí značnými nedostatky z hlediska respektování národních a národnostních práv, čímž však nikterak nevybočuje z řady svých západních kolegů. Ačkoliv Čína přímo oligarchii nemá, vytváří se vlivná skupina osobností a zákulisních hráčů, kteří svůj vliv na směřování strany mají. Tento elitismus se však snaží Si eliminovat, což je patrné například v občasných „mizeních” čínských miliardářů. Těžko tedy říci, zda Čína zůstává věrná svým ideologickým závazkům a snaží se o pokračování cesty k socialistické společnosti, nebo našla takové ekvilibrium, které umožňuje straně zůstat u moci a zároveň nepokračovat směrem k socialistické společnosti (která v Číně není).
Jedním ze slibných momentů je ale nedávný a opětovný příklon Číny k myšlence sociálního zabezpečení, kterýžto doplňuje koncept “veřejného blaha”. Cílem není jen omezení příjmové nerovnosti a pokračování v programu boje proti bídě, ale i utvoření silné čínské střední třídy a posílení domácí kupní síly, v čemž doposud Čína, vzhledem ke svému merkantilismu, zaostávala.
Největším obchodním partnerem Čínské lidové republiky je i přes veškeré bilaterální výhrady Evropská unie. Toto oboustranně prospěšné provázání je sice mnohdy narušováno sinofoby a atlantisty v Evropské komisi (jedním z nich je současná vrchní komisařka Kaja Kallasová), avšak v dnešní době je jeho význam ještě patrnější, než dříve. Není možné upadat v iluzi, že by EU opravdu toužila po budování socialismu (ačkoliv se tento mýtus v naší společnosti mnohdy objevuje). Evropské struktury zůstávají pevně vázané na evropské korporace, lobbisty v Bruselu a další ryze tržní skupiny. Vyvstává však otázka: je možné alespoň částečně převzít čínský model dynamického rozvoje v našem prostředí?
Teng vždy razil myšlenku národních specifik, které k socialismu vedou. Není proto možné vzít čínský model a aplikovat jej poměrem 1:1 na naše podmínky, ale naopak – vzít cíle, které čínský model má (postupné budování socialistické společnosti) a hledat prostředky, kterými je jich možné dosáhnout. Přitom lze navázat na národní a kulturní tradice – samotný socialismus v Číně čerpá pozitiva jak z konfucianismu, tak z legismu. Ano, Čína není demokracií, ale taky jí za posledních 4 000 let nikdy nebyla. Při posuzování a přistupování k odlišným regionům musíme vždy brát na zřetel regionální specifika.
Čína nám také ukazuje, že cesta k socialismu nemusí vést ke zchudnutí, ba naopak, k rozkvětu jak ekonomickému, tak sociálnímu. Není možné realizovat socialismus bez výsledků a není jej možné v našich podmínkách realizovat revolučně. Podívejme se na čínský způsob státního managementu, státních investic a zkusme porovnat např. s francouzským dirigismem z období tzv. “trente glorieuses”. Jedním z hlavních problémů, se kterým se Čína potýkat nemusela, je vliv atlantských vazeb a prorůstání vlivu nadnárodních korporací do politiky. Tyto a další překážky tak nejspíše budou významně brzdit jakékoliv pokusy o větší socializaci ekonomiky, avšak s rostoucím protekcionismem a automatizací výroby se nabízí otázka, zda-li i pro Evropany nebude soukromé vlastnictví výrobních prostředků spíše přítěží než přínosem.
Zajímavý pohled se však naskýtá i na národní rovinu. Při hledání inspirace si stačí všímat čínského hospodářského racionalismu se sociálním přesahem, čímž i tak dojdeme k podstatně spravedlivějšímu systému, než je ten současný. Nedokážeme sice napravit škody, jež privatizace napáchala v naší ekonomické struktuře, nicméně minimálně jednu věc udělat můžeme: poučit se. Existuje spousty strategických odvětví (energetika, nemovitostní trh, průmyslové investice), kde se v současné době nabízí obrovské množství příležitostí pro asertivní roli státu. Dobře vybudovaná infrastruktura, na které stát může dále stavět, je ostatně předpokladem k dalšímu úspěchu rozvinutých zemí (kam privatizace těchto sektorů vede jsme názorně mohli vidět na rozkladu britské železniční sítě).
Ať už Evropa zvolí jakoukoliv cestu, je důležité, aby byla tato cesta racionální a založena na faktech a datech. V dnešní době, kdy slýcháme řeči o zbytečnosti státu, o nutnosti seškrtat státní výdaje či snížit daně, je tedy klíčové podívat se na to, zdali opravdu stát představuje riziko, či naopak velkou příležitost. Čínský příklad jednoznačně demonstruje, že role plánování v hospodářství, socialistické inovace a státní sektor mají svůj význam. Naopak, neoliberální ekonomiky se potýkají s mamutími schodky, neudržitelným rozvojem, stagnací a sociální krizí, jež od konce studené války nemá obdoby. Je tedy namístě otázka, zda změna kurzu není žádoucí nejen pro pracující třídu, ale i pro celou Evropu, a zvláště Českou republiku.
Další články, kulturní rubriku a mnoho dalšího naleznete v kompletním vydání TRIBUNY! Zde ke stažení:
About The Author
