Nedávno vydaný článek Vítka Prokopa Reportáž z lidové republiky lze dle mého názoru považovat za směsici státní čínské propagandy a turistického povrchního pozorování. Byli mu představeni funkcionáři na místní i celostátní úrovni a provedli ho po vybraných závodech. Pokud bychom si podle něj měli udělat názor na Čínu, vydali bychom se slepou cestou.
Podstatou marxismu je skutečnost, že neulpívá na povrchu věcí, ale jde do hloubky. Vítek Prokop je nadšený, že jsou všude srpy a kladiva, ale výrobní vztahy opomíjí. Nelze přeci věřit tomu, co o sobě ta či ona vládnoucí třída prohlašuje. Donaldu Trumpovi jistě mnozí věří, že USA jsou tou nejlepší a nejdemokratičtější zemí na světe. Přesto to není pravda. Nelze tedy jen opakovat to, co někdo o sobě říká, ale je potřeba se zaměřit na to, co skutečně dělá.
Materiální základna
Prokop popisuje svou návštěvu ve firmě Maotai a u výrobce výtahů HZHDT. Obě firmy prý neusilují o kapitalistický nekonečný zisk, nýbrž slouží komunitě – trh je zde prý pouhým nástrojem. Zároveň však Prokop píše, že „podnik respektuje pravidla světového kapitalistického trhu“. Pokud ovšem respektujete pravidla kapitalismu, stáváte se kapitalistou. Čínské státní podniky operují na globálním trhu, musí se proto řídit zákonem hodnoty, což znamená nutnost vyrábět stejně efektivně (nebo levněji) než jejich kapitalističtí konkurenti v USA nebo Německu. V opačném případě by zkrachovaly, nebo se staly ekonomickou zátěží pro stát. Ano, mohou více vyprodukované nadhodnoty přerozdělovat do jiných aktivit, které běžné podniky na západě nepodporují, ale na samotném principu kapitalistického fungování to nic nemění. Nezáleží totiž na tom, zda zisk skončí v kapse Elona Muska, nebo na účtu státní agentury SASAC (ta spravuje v Číně finance státem vlastněných firem). Pokud je motorem výroby právě nutnost akumulace kapitálu (tedy růst pro růst, aby firma přežila v konkurenci na trhu), jedná se o kapitalistický výrobní způsob.
Dělník ve firmě na výtahy v Kuej-čou neprodukuje výtah proto, že ho jeho komunita potřebuje (užitná hodnota), avšak proto, aby se prodal na trhu (směnná hodnota). Jeho práce je tedy abstraktní, podle Marxe měřitelná pouze penězi a časem. Pokud v této chvíli stát vystupuje jako vlastník, neznamená to pro dělníka vůbec nic. Stále je odcizen své práci, neboť produkt není jejím cílem, ale pouze prostředkem k výplatě. Už Engels poukazoval na to, že pouhé zestátnění neznamená zrušení kapitalistických vztahů. Stát může klidně vystupovat jako kapitalista s tím rozdílem, že to povětšinou maskuje nějakou ideologickou nadstavbou, jako je „budování republiky“ nebo „podílení se na úspěchu našeho národa“.
Harmonie a třídní boj
Vítek Prokop označuje čínskou komunistickou stranu za garanta harmonického rozvoje společnosti. Dle něj tamní komunistická strana naslouchá a konzultuje, buduje prosperitu, a vůdce Si Ťin-pching skvěle aplikuje marxismus. To vše pod patronací státu.
Základem marxistické analýzy státu je poznání, že v kapitalismu nelze stát považovat za neutrální instituci, nýbrž za nástroj třídní nadvlády a pomůcku k usměrňování třídního boje tak, aby nebránil kapitalistické akumulaci. V socialismu má docházet k odumírání státu. Pokud, a o tom snad není v případě Číny pochyb, stát naopak roste a sílí, prorůstá do ekonomiky a buduje policii a armádu (dokonce třetí nejsilnější na světě a první co do počtu aktivních vojáků), znamená to, že třídní konflikt naopak sílí a je potřeba jej potlačovat o to vehementněji.
O tom, že v Číně skutečně dochází k třídním střetům, ale víme nejen z teorie, ale i z praxe. Podívejme se jen na stručný přehled za poslední roky: továrna Foxconn, kde došlo k několika sebevraždám z přepracování a následné stávky v továrnách Hondy a Toyoty (2010); stávka v Hi-P International (dodavatelská společnost Motoroly a HP, 2011); stávky a demonstrace proti cenzuře v Jižním týdeníku (2013); stávka řidičů rozvážejících jídlo pro Meituan a střety s bezpečnostními agenty (2017) či stávka popelářů ve městě Wafangdian kvůli nevyplaceným mzdám (2023). Tyto a další stávky mobilizovaly různé počty pracujících, od pouhých 200 zaměstnanců (ve čtyřech obchodech Walmart) až po 50 000 pracovníků (v sedmi závodech Yue Yuan) a zapojili se do nich jak migrující pracovníci z měst, tak i z venkova. Mezi hlavní důvody těchto stávek patřily nízké mzdy, špatné pracovní podmínky, pracovní úrazy, nedoplatky mezd či propouštění, stejně jako spory o bonusy, důchody a fondy sociálního pojištění. Zdravotní problémy, jako je silikóza (způsobená vdechováním křemičitého prachu, který se běžně vyskytuje při pneumatickém vrtání a těžbě uhlí), zůstávají i nadále aktuálním čínským problémem.
Jak se o těchto věcech dozvídáme? Díky skvělé práci a statistikám z China Labour Bulletin. Tato organizace, která zprostředkovávala informace o hnutí pracujících v Číně, už dnes neexistuje. Na rozkaz bezpečnostních orgánu v Pekingu bylo její fungování v domovském Hong Kongu zastaveno. Oficiální zdůvodnění je, že přestala fungovat z „finančních důvodů“.
Prokopovo přejímání pojmu „harmonické společnosti“ je hluboce nemarxistické. Pokud ve firmě sedí straník a kapitalista (akcionář), zatímco dělník dře u pásu, strana zde nehraje roli předvoje proletariátu, nýbrž roli korporativistického manažera, který dohlíží na „harmonickou“ spolupráci tříd. Tato představa byla typická pro italský fašismus či argentinský perónismus, s revolučním socialismem však nemá nic společného. Lze to ilustrovat i na Prokopově referenci o „více jak 3 milionech návrhů“, které přišly k návrhu 15. pětiletky. Lidé sice mohou dávat podněty, nemohou však rozhodovat – moc zůstává plně v rukou Ústředního výboru.
Zakladatel proudu Mezinárodních socialistů (jejíž česká tuzemská odnož nese název Socialistická Solidarita) Tony Cliff ve svém díle Státní kapitalismus v Rusku plasticky popsal, jak se z revolučního režimu stala byrokratická diktatura, kde skutečnou kontrolu nad výrobními prostředky měla stranická byrokracie. Stejně tak jugoslávský teoretik Milovan Djilas upozorňoval v knize Nová třída, že v systémech sovětského typu se stranická byrokracie stává de facto vlastníkem výrobních prostředků. Cliff i Djilas ukazuji, že je to právě stranická byrokracie, která rozhoduje, co se vyrobí, kam půjde zisk a jakou dostanou dělníci odměnu. Prokopova reportáž toto potvrzuje – mluví o „kariéře“, „školení“ a „výběru“ elit. To není vláda dělnických rad (sovětů), to je vláda meritokratické elity nad masou.
Státně-kapitalistické režimy často využívaly apely na národní jednotu či práci ve prospěch národa, aby tím oslabily třídní boj – zájem „republiky“ je přeci společný. Stejně tak Prokopem opěvovaná „integrace marxismu s tradiční kulturou“ nepředstavuje nic jiného než zbavení marxismu jeho kritické povahy. Stačí, když budou všude vlát rudé vlajky, znít Internacionála v čínštině a socialistická společnost je tu. Prokopova kritika „kosmopolitní levice“ pak zní spíše jako argument pravicového konzervativce než marxisty. Z pozice marxismu bychom se měli spíše ptát, zda návrat k tradici pomáhá čínskému dělníkovi spojit se s dělníkem v Indii nebo Japonsku, nebo zda ho to spíše vede k loajalitě k čínskému státu a k jeho expanzi.
Čínský (nejen) ekonomický imperialismus
Nakonec se v článku objevuje fascinace rozvojem hospodářství: od elektroaut, přes čistý vzduch a růst životní úrovně, až po animované video o kolonizaci Měsíce. Je toto ale opravdu důkaz o socialistické povaze čínského hospodářství? Nikoliv. Při analýze je potřeba vždy rozlišovat mezi rozvojem technologií (výrobní síly) a tím, kdo je ovládá (výrobní vztahy). Není spor o to, že kapitalismus je neskutečně inovativní, ale jeho volnotržní podoba vede ke vzniku monopolů nebo oligopolů, které pak svou silou mohou brzdit inovace, které by ohrožovaly jejich podnikání. Státně kapitalistický systém Číny jistě prokázal svou efektivitu a schopnost inovací, které jsou podřízeny soutěži s jinými kapitalistickými státy světa. Koneckonců, Čína je plně integrovaná do světového trhu a zde, stejně jako ostatní státy, soupeří v ringu s ostatními imperialistickými zeměmi a bloky.
Pokud si například položíme otázku, odkud se bere kobalt a měď do čínských baterii a elektroniky, odpovědí nám jsou obrovské doly v Kongu, kde lidé pracují za nelidských podmínek pro čínské těžební giganty, jež ničí místní přírodu. Nejde tedy o žádný ekosocialismus, jelikož náklady na hospodářský rozvoj se pouze přesouvají z Číny (nebo jejích částí) do Afriky. Jde o stejný proces, který jsme viděli v historii Evropy ve 20. století.
Vítek Prokop ve svém článku zaměňuje estetiku moci a efektivitu státního řízení za socialismus. Překládá iluze a státní propagandu, která nás vede nikoli k zápasu o skutečnou emancipaci pracujících na celém světě, ale k fandění jedné z imperialistických mocností. Socialistické hnutí by mělo stát vždy na straně pracujících a jejich boji za emancipaci. Proto potřebujeme reálný kritický pohled, nikoliv reportáže podobné té od Vítka Prokopa.
Ilustrační foto: CNN
About The Author
