Poprvé za 150 let jsme se dostali do bodu, kdy levicové strany nesedí v parlamentu nikoliv z důvodu válečného či jiného zákazu, ale z vůle voličů. Česká levice se zkrátka nachází ve zvláštním období v době míru, jak Kubánci nazývali náročnou situaci v 90. letech. Tehdy se ocitli sami, bez pomoci socialistických zemí a pod krutou blokádou USA, zkrátka v nesmírně těžké situaci, kterou ale dokázali překonat. V těžké situaci se nachází i naše levicové hnutí.
Mír je v tomto zvláštním období ale pouze vojenský, nikoliv sociální. Žijeme v době vyostřující se války kapitálu proti práci, pouze absence fyzického násilí maskuje rostoucí brutalitu ekonomických vztahů. Co jiného je situace matky samoživitelky, která vybírá mezi teplem a jídlem, agenturní zaměstnanec, který neví, jestli bude mít zítra práci nebo kurýr, který nemá žádná zaměstnanecká práva. A co jiného, než výsměch je, když parlament schvaluje daňové úlevy pro miliardáře, zatímco důchodcům ruší valorizaci penzí a pracující sdírá poklesem reálných mezd a neregulovanými cenami energií…
Systémová alternativa
A jakou nám nabízí perspektivu současný systém? Militarismus, vyhlídku, že se další generace budou mít hůře než my, či strach z využití moderních technologií k oklešťování svobod a ztrátě pracovních míst, nikoliv pozitivnímu pokroku. A nekonečné bezčasí, na jehož konci je existenční úzkost a rezignace. Mark Fisher tento stav už před lety přiléhavě pojmenoval jako „kapitalistický realismus“.
Ano, systém pro obyčejné lidi nefunguje, „ale přece není jiná alternativa“. Sáhněme ke klasikovi, k Antoniu Gramscimu: jsme zkrátka v interregnu. Jak ve společnosti, tak na levici „staré umírá, ale nové se ještě nemůže narodit“, nebo se rodí velmi těžko.
Pokud má levicové a socialistické hnutí mít nějakou budoucnost, musí přicházet s pozitivní systémovou alternativou, a spolupracovat! Ale jak? Často totiž slýcháme volání po jednotě či dokonce sjednocení – ale jaké jednotě? A jakém sjednocení?
Socialistická jednota
K této otázce nám nabízejí zajímavý klíč rakouští socialisté a austromarxisté, kteří jsou nedílně spjati s historií našeho hnutí – koncept socialistické jednoty, který ve dvacátých letech minulého století vystavěl Otto Bauer. Mimo jiné se díky tomuto přístupu Rakousku podařilo, jako jednomu z mála, udržet radikální i reformní křídlo socialismu v jedné straně – nedošlo k rozštěpení, jako například u nás.
My, levičáci, sociální demokraté, socialisté, komunisté, se neustále štěpíme. Často na výkladu minulosti – ale debaty typu „vy jste nám zabili Luxemburgovou, a vy zase Laušmana“, nikam nevedou. A pokud se už náhodou nějaká forma spolupráce začne uskutečňovat, je založena na technokratických kompromisech a vzájemných ústupcích. A právě austromarxistický koncept socialistické jednoty nehledá sjednocující prvek ve středu formou kompromisů, ale na radikálním sjednocujícím pólu. Na zastřešující ideji, která svou silou, mobilizačním potenciálem bude schopna spojovat a mobilizovat různé proudy a názory.
Oním sjednocujícím prvkem pro nás musí být ona strukturální změna systému. Bauer trefně dodával, že ani samotná reformní cesta není možná bez hrozby revoluce. Reformisté dnes vidí, že dílčí reformy v globálním kapitalismu nefungují, radikálové zase vidí, že na revoluční situaci si budou muset notnou dobu počkat. Ale shodneme se na nutnosti široké občanské participace, společenské solidarity a směřování k sociálně spravedlivé společnosti – socialismu. Shodneme se i na tom, kdo je naším nepřítelem – oligarchie, militarismus a fašismus.
Ale na jaké bázi spolu máme spolupracovat, nebo se dokonce sjednocovat?
Nabízí se nám synkrese, mechanické smíchání nesourodých prvků, které povede ke ztrátě identity bez ideové inovace – to je ideologická zbabělost. Druhá je naivní představa okamžitého organizačního sjednocení do jedné strany. Buďme realisté. Naše historie i naše kořeny jsou různé. Respektujme to. Násilné sjednocení by vedlo jen k dalšímu štěpení. Nebo obyčejná, volnější spolupráce, kdy si každý hrabe na vlastním písečku – to je současný stav. Je to nedostatečné a nevytváří to sílu schopnou utkat se v politické aréně.
Měli bychom se pokusit o vytvoření onoho radikální sjednocujícího pólu, vyšší formy spolupráce. Měli bychom se pokusit o akční jednotu. Představme si českou levici ne jako jeden velký zaoceánský parník, který se těžko otáčí a manévruje, ale jako flotilu. Každá loď může mít trochu jinou posádku, jinou historii, jedna radikálnější, druhá umírněnější. Ale plujeme ve formaci. Máme stejný kurz a naše děla míří stejným směrem – proti chudobě, proti válce, proti vykořisťování. Dělejme společné protesty a manifestace, pomáhejme si a spolupracujme v komunálních, krajských či sněmovních volbách.
Nemusíme splynout, ale měli bychom se sladit. Potřebujeme blokovou politiku, kde útok na jednoho z nás je útokem na všechny. To je ta Bauerova jednota v praxi. Ne smazání rozdílů, ale jejich koordinace v zájmu společných cílů.
A je jedno, jak k těmto stanoviskům dospějeme – zda se někteří z nás budou ohlížet na Lenina, Bakunina, Kautského nebo Brandta. Zda na to jdeme více cestou socializace či demokratizace. Čerpat můžeme a musíme i z naší historie – ve prospěch socialismu mluvil i T. G. Masaryk nebo Edvard Beneš. Beneš mluvil o demokracii, která nesmí ustrnout. „Pravá, vyspělá demokracie politická, sociální a hospodářská je demokracií humanitní.“
Demokracie totiž není jen pasivní vhození lístku do urny jednou za čtyři roky. Demokracie musí být kolektivizující a socializující. Musí prostupovat ekonomikou. Nemůžeme mít demokracii v parlamentu a diktaturu na pracovišti. Pokud má být demokracie skutečná, musí řešit sociální otázku. Musí být lidská – humanitní.
Umění politiky pro 21. století
Politika je zkrátka věda i umění. Věda, protože musíme rozumět souvislostem, historii, ekonomii a sociologii. Nemůžeme stavět vzdušné zámky. Ale také umění – umění přesvědčit, umění nadchnout, umění spojovat a mobilizovat. A přiznejme si, že v tom v posledních letech selháváme. Nechali jsme si ukrást emoce, nechali jsme si ukrást příběh o spravedlnosti. Ideová koncepce může být krásná a potřebná, ale bez zručné realizace naprosto zbytečná.
Jak tedy vypadá ono „umění politiky“ v praxi pro 21. století? Přiznejme si jednu věc, za poslední desetiletí se stala katalyzátorem společenského hněvu a touhy po změně protestní pravice a ultrapravice. Nebojme se levicového populismu – ten v našem pojetí neznamená vyprázdněnost či uměle štvanou nenávist. Je to schopnost ujasnit sobě i lidem, kde stojíme, a vytýčit jasnou pozici – zaměstnanec nemá stejné zájmy jako zaměstnavatel.
Buďme aktuální, nebojme se vstupovat ani do kulturních válek. Nejsme v pozici, kdy bychom byli schopni přeformátovat politickou arénu, musíme v ní hrát. Ke kulturním válkám přistupujme ne konzervativně, ne liberálně, ale socialisticky. Konzervativcům řekněme, že jejich máchání národem je alibismus obracející hněv od kapitálu do zahraničí. Liberálům řekněme, že jejich snění o světě bez hranic je utopie, na které za posledních 50 let tratily široké lidové vrstvy, zatímco hrstka jiných zázračně bohatla. A vnášejme do veřejného prostoru svá sociální témata.
Naše akční jednota nemusí stát na tom, že se shodneme na každé kulturní otázce dneška, musí stát na společném třídním zájmu: bydlení, mzdy, bezpečí, mír. To je ten tmel, který má šanci spojit konzervativního dělníka s městským intelektuálem. Bavme se s každým, kdo je více socialista než liberál či konzervativec. Štěpení na kulturních válkách je luxus, který si nemůžeme dovolit. Stejně tak si však nemůžeme dovolit mlčet.
V interregnu se nerozhoduje jen o tom, kdo vyhraje příští volby. Rozhoduje se o tom, kdo dokáže formulovat novou společenskou představu. Socialistická jednota není nostalgie ani organizační trik. Je to strategie přežití i obnovy. Naše síla je v tom, že vedle tekutého hněvu a emocí dokážeme nabídnout i vědecký, racionální pilíř uvažování. Ale musíme ho umět dobře využít.
About The Author
