Na přelomu listopadu a prosince minulého roku vznesla francouzská parlamentní koalice Nepoddajná Francie (podpořena komunisty) návrh na znárodnění francouzské části ocelářského komplexu ArcelorMittal. Návrh souvisí se zhoršujícím se postavením tohoto strategického sektoru v rámci realizované dekarbonizace a masivními škrty na mzdách a výdajích na zaměstnancích.
Návrh loni na konci listopadu těsně prošel Národním shromážděním a pokračoval do horní komory, kde za něj hlavně lobbovala hlavně Francouzská komunistická strana. Zde však byl (i přes velký tlak odborů) 25. února zamítnut, neboť francouzskému senátu dominují pravicová seskupení blízká současné vládě a prezidentu Emmanuelu Macronovi.
ArcelorMittal je největším producentem oceli ve Francii i v Evropě. Operuje několik významných průmyslových komplexů, přičemž ten největší v Dunkerku je schopen během jednoho roku vyprodukovat až 7 milionů tun surového železa a 6,5 milionu tun surové oceli. Celkem se na francouzském území nachází kolem čtyřiceti závodů patřících do sítě AMF, které zaměstnávají přes 15 000 lidí. Vlivem zhoršujících se energetických a jiných podmínek musí ale operovat na 70 % standardní produkce.
Trend zhoršujícího se postavení francouzského ocelářství koresponduje se všeobecným trendem deindustrializace tamní ekonomiky, který od počátku 21. století vedl ke snížení průmyslové produkce o pětinu. Navzdory masivnímu 30miliardovému balíčku, který francouzská vláda poskytla takřka všem odvětvím, pokračuje odprůmyslňování země.
Návrh znárodnění pak poskytl naději na zlepšení situaci zaměstnancům. Ti také patří mezi jeho největší podporovatele. Pochopitelná opozice ze strany samotného ArcelorMittalu a jeho lobbistů pak argumentuje vysokými náklady spojenými s procesem znárodnění a pochybnostmi o efektivitě takového řešení při stabilizaci ocelářského trhu.
Po zamítnutí návrhu hodlají francouzské levicové strany podnět opět předložit Národnímu shromáždění, neboť jeho prosazení považují za klíčové. Jednalo by se o první znárodnění většího podniku od roku 2022, kdy francouzská vláda převzala kompletní kontrolu nad energetickým gigantem ÉDF. Razantnost takového opatření by navíc mohla motivovat politiky i např. v Německu či Itálii, kde k podobné krizi domácího průmyslu rovněž dochází.
About The Author
