Znovu po roce zasedáme ke štědrovečernímu stolu se svými nejbližšími a trávíme jedny z nejkrásnějších chvil v celém roce. U většiny z nás k tomu nebude chybět ani tradiční rituál sledování televizních pohádek, které dokreslují onu pravou a kouzelnou vánoční atmosféru. Nejednoho z nás při tom napadlo, že ty nejvíce oblíbené a umělecky hodnotné pohádky pocházejí ještě z doby minulého režimu a za posledních 20 let si (až na výjimky) žádná moderní pohádka nenašla cestu k srdcím diváků, byť se jich za ten čas natočila spousta. Co tato neschopnost vyprodukovat trvalou uměleckou hodnotu vypovídá o naší současnosti?
Pohádky jako literární žánr hrají nezastupitelnou roli v lidové slovesnosti a společnosti jako celku. Vychovávají, učí, předkládají nám vzory lidského jednání a chování, podle kterých chceme, aby fungovala naše společnost – chceme, aby vítězilo dobro nad zlem, vlídnost nad zákeřností, upřímnost nad falší… Chceme, aby se zacházelo a přistupovalo ke všem stejně bez ohledu na majetkové poměry nebo sociální původ. Konečně chceme, aby to vše „dobře dopadlo“. Odraz těchto přání pak můžeme nalézt v literatuře a filmu. Není proto alarmující, že v kulisách dnešní doby nedokážeme natočit pohádku, která by byla skutečná, autentická a uvěřitelná? Možná se naše touha po dobru stala jen prázdnou pózou, zatímco ve skutečnosti se řídíme mnohem přízemnějším pravidlem: co si neurveš, to nemáš.
Ve světle těchto otázek je srovnání s minulostí ještě palčivější. I za minulého režimu, se všemi jeho represemi a limity, dokázaly vzniknout klenoty jako Tři oříšky pro Popelku (1973), S čerty nejsou žerty (1984) či Šíleně smutná princezna (1968) a mnohé a mnohé další. Jak je možné, že doba spojovaná s cenzurou a nesvobodou dokázala vygenerovat díla tak hodnotná a trvalá, zatímco svobodná doba selhává? Nesvědčí to o tom, že minulý režim i přes své neduhy rozuměl sociální roli pohádky lépe než dnešek? Je skutečně k zamyšlení, pokud bychom ze svátečního televizního programu vyškrtli tyto klenoty televizní a filmové tvorby, zda by na televizní obrazovce opravdu nezůstalo snad už jenom to zrnění. Při vší úctě k současné tvorbě se totiž za poslední dekádu zařadil mezi klasiku snad jedině Anděl Páně (2005) a jeho pokračování.
Zkusme se proto letos na klasické pohádky podívat novou optikou. Všimněme si, jak drasticky jejich etika naráží na naši současnou realitu válcovanou tržní logikou. Vždyť podle dnešních neoliberálních pouček si Popelka za svou bídu může sama – málo se snaží, chybí jí dravost a „tah na branku“. Při této představě se nám sice na tvář vydere úsměv, který však velmi rychle zhořkne.
About The Author
