Havana – Nedávné rozhodnutí prezidenta Donalda Trumpa zastavit veškeré dodávky ropy na Kubu pod hrozbou sekundárních cel začíná přinášet výsledky. Ostrovní stát se propadá do stále hlubší ekonomické paralýzy a humanitární krize, která podle odhadů může ohrožovat zdraví a životy více než dvou milionů lidí.
Kubánský režim čelí tlaku Spojených států prakticky od svého vzniku v roce 1959. První fáze byla otevřeně vojenská – militarizace Karibiku a pokus o svržení vlády silou, jenž vyvrcholil neúspěšnou invazí v Zátoce sviní roku 1961. Po fiasku operace a následné kubánské raketové krizi, která svět přivedla na pokraj jaderné války, zvolil Washington jinou strategii: dlouhodobé ekonomické vyčerpávání prostřednictvím embarga.
To postupně přerostlo v komplexní sankční režim, který Kubě znemožňuje přístup nejen na americký trh, ale skrze princip sekundárních sankcí i k řadě dalších obchodních partnerů. Pro malou a strukturálně závislou ekonomiku to znamenalo zásadní omezení rozvojových možností. Do roku 1989 byla Kuba výrazně závislá na spolupráci se zeměmi východního bloku, které jí poskytovaly výhodné obchodní podmínky a umožnily její částečnou industrializaci. Kolaps socialistické soustavy na počátku 90. let, v kombinaci se zpřísněním embarga, vedl k dramatickému propadu životní úrovně. Etapa známá jako „Zvláštní období v době míru“ znamenala hlubokou sociální i ekonomickou krizi. Přesto si kubánský stát dokázal udržet základní pilíře sociálního systému. V první dekádě 21. století se hospodářství začalo postupně stabilizovat, mimo jiné díky úzké spolupráci s Venezuelou Huga Cháveze, a ostrov zaznamenal křehké období růstu navzdory pokračujícím sankcím.
Obnovu ale přerušila pandemie COVID-19. Kolaps příjmů z turismu, nedostatek deviz a prohlubující se energetická krize ochromily hospodářství. Výpadky elektřiny a narušené zásobování se staly každodenní realitou. Namísto zmírnění tlaku ale Spojené státy přistoupily k dalším restrikcím. Po útoku na Venezuelu začátkem ledna 2026 začal Washington důsledně vymáhat prakticky úplnou blokádu dodávek pohonných hmot na Kubu. Energetická závislost ostrova tak přerůstá v existenční problém.
A ekonomická krize se rychle mění v humanitární. Nedostatek paliv paralyzuje dopravu, zdravotnictví i zemědělskou výrobu. Podle odhadů může být akutně zdravotně ohroženo až několik milionů lidí. Připomeňme, že již odtajněné dokumenty z 60. let otevřeně hovoří o vyvolání ekonomické nouze a nespokojenosti obyvatelstva jako strategii ke svržení kubánské vlády. Operace Mongoose počítala i s akcemi, které by vytvořily záminku pro přímou intervenci.
Dlouhodobá blokáda je opakovaně odsuzována drtivou většinou členských států OSN. Valné shromáždění každoročně vyzývá k jejímu ukončení. Přesto zůstává realitou, jejíž důsledky dopadají především na běžné obyvatele Kuby. Postoj evropských vlád, které se často dovolávají univerzality lidských práv, působí v tomto kontextu zvláštně. Česká vláda navíc za Fialovy vlády změnila svou tradiční podporu rezolucím odsuzujícím blokádu a přešla k pasivitě.
Nejvyšší cenu za geopolitický spor však neplatí vlády, ale obyčejní lidé. Ti se ocitají mezi tlakem vnějších sankcí a strukturálními problémy vlastní ekonomiky. Humanitární rozměr současné situace by proto neměl být předmětem ideologických sporů, ale především mezinárodní odpovědnosti.
About The Author
